ECLI:CZ:US:2014:4.US.560.14.1
sp. zn. IV. ÚS 560/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. M., zastoupené JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem Kolín I, Karolíny Světlé č. 150, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2012 č. j. 25 Cdo 1170/2010-285 a ze dne 26. 11. 2013 č. j. 25 Cdo 2087/2013-345 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012 č. j. 25 Co 157/2009-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu.
II.
Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba stěžovatelky, kterou se jako poškozená při dopravní nehodě domáhala vůči řidiči vozidla, jeho provozovateli a České pojišťovně náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 6 012 000 Kč. Nalézací i odvolací soud stěžovatelce přiznaly náhradu škody na zdraví za ztížení společenského uplatnění ve výši 4 812 000 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2012 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že v daném případě odškodnění přiznané stěžovatelce, představující částku odpovídající desetinásobku základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, nekoresponduje zavedené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť takto zvýšené odškodnění by podle jeho judikatury odpovídalo výrazně těžším následkům - např. úplné ztrátě hybnosti i gnostických a komunikačních schopností. Krajský soud vázaný právním názorem dovolacího soudu nato rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce přiznal částku 3 127 800 Kč a ohledně částky 1 684 200 Kč žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že při stanovení odškodnění za ztížení společenského uplatnění nadále vycházel z celkového bodového ohodnocení ve výši 4 010 bodů, přičemž za přiměřené všem zjištěným okolnostem a současně odpovídající judikatuře citované v rozhodnutí Nejvyššího soudu považoval odškodnění ve výši šesti a půl násobku základního bodového ohodnocení. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto.
Stěžovatelka se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že nalézací i odvolací soud (ve svém prvním rozhodnutí) rozhodly adekvátně věci, a to na základě shodného skutkového i právního posouzení. Stěžovatelka, která je plně invalidní a odkázaná na pomoc svého manžela, soudy přiznané plnění přijala a neměla důvod pochybovat o tom, že jí tyto peníze patří a že je může použít pro svoji potřebu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, který až po dalších třech letech předchozí rozhodnutí zrušil, považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces. Tomuto právu podle stěžovatelky odpovídá rozhodnutí, které bude spravedlivé, závazné, vykonatelné, přičemž účastník řízení nemůže mít obavu se jím řídit ani obavu, že ponese nepříznivé následky jednání, učiněného v souladu s takovým rozhodnutím.
Podle stěžovatelky není na místě, aby dovolací soud na základě dovolání podaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru, že právní otázka řešená předchozími soudy je zásadního významu jenom proto, že desetinásobek základního ohodnocení je v soudní praxi přiznáván především v těch případech, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny. Zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu se jeví jako naprosto zbytečné, když stanovení přiměřené náhrady by mělo být na úvaze nalézacího soudu a dovolací soud by měl korigovat tato rozhodnutí v případě naprostého excesu, který nebyl odstraněn ani odvolacím soudem, tedy v případech, kdy náhrada se jeví jako zcela nepřiměřená.
Stěžovatelka poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu, podle které se výše náhrady škody na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění má řídit zásadou proporcionality, když při stanovení výše této náhrady by mělo být přihlédnuto zejména k závažnosti způsobené škody na zdraví, možnosti vyléčení, omezením poškozeného v různých oblastech života, k míře zavinění atd.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zpravidla považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. A o takový případ právě jde.
Podstatou argumentace ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který shledal dovolání uplatněné jedním z žalovaných jako přípustné a přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Dále stěžovatelka nesouhlasí s výší náhrady za ztížení společenského uplatnění, kterou posléze shledaly soudy jako přiměřenou.
Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě judikuje, že mu vyjma jednoznačných excesů nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud jde o rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, tedy o tom, zda ve věci šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Tím spíše není Ústavní soud oprávněn ingerovat do rozhodnutí, kterým bylo dovolání shledáno přípustným a věc znovu přezkoumána, resp. vrácena odvolacímu soudu k dalšímu rozhodnutí. Nelze odhlédnout od toho, že řízení je třeba - z hlediska dodržení principů spravedlivého (řádného) procesu - posuzovat jako celek ve vztahu ke všem jeho účastníkům a oběma stranám tak umožnit, aby využily všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Za situace, kdy procesní předpisy umožňují uplatnit mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím, musí účastníci řízení i s touto eventualitou počítat. Námitku stěžovatelky, podle níž by dovolací soud neměl zasahovat do rozhodnutí nižších soudů, na jejichž základě již bylo ve většině případů plněno, nelze proto považovat z ústavního hlediska za opodstatněnou.
Nejvyšší soud přitom v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů považoval dovolání za přípustné a odkázal na svou judikaturu vztahující se k mimořádnému zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 400/2001 Sb. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené ve věci stěžovatelky s touto judikaturou nekorespondovaly. Ústavní soud považuje v této souvislosti za nutné připomenout, že sjednocování judikatury je doménou právě Nejvyššího soudu.
Pokud jde o vlastní výši přiznané částky za ztížení společenského uplatnění, Ústavnímu soudu s ohledem na jeho kompetence nepřísluší ze subjektivního hlediska přehodnocovat závěry soudů ohledně její výše, a to i kdyby se stanoviskem soudů nesouhlasil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou totiž výhradně záležitostí civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že soudy se otázkou přiměřenosti odškodnění velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí uvedly, z jakých důvodů přiznaná částka vyjadřuje míru trvalých následků, jimiž stěžovatelka v celém svém životě trpí, a současně respektuje diferencovanost odškodnění ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Přihlédly přitom ke všem podstatným okolnostem, zejména k míře zdravotního postižení, k trvalému negativnímu dopadu do všech sfér života stěžovatelky a k věku stěžovatelky v době nehody. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 vycházely jak z individuálních okolností případu, tak z obecné zkušenosti soudů včetně poznatků z jiných "obdobných" případů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
K poukazu stěžovatelky na to, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání až po třech letech, Ústavní soud pro úplnost dodává, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, je procesním prostředkem k ochraně práva, zasaženého neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení, uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu