ECLI:CZ:US:2014:4.US.574.14.1
sp. zn. IV. ÚS 574/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského, ve věci CONDEC, spol. s r.o, IČ 64825141, se sídlem Sv. Čecha 1224, Třebechovice p. O., právně zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2010 č. j. 33 Cm 284/2009-75, rozsudku Vrchního soudu v Praze z 26. dubna 2011 č. j. 3 Cmo 240/2010-103 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3821/2011-131 ze 27. listopadu 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. V řízení na ochranu dobré pověsti došlo podle tvrzení stěžovatelky k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jejího práva na zachování dobré pověsti dle čl. 10 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že obecné soudy nespravedlivě zamítly její žalobu, kterou se dožadovala ochrany proti neoprávněnému zásahu do její dobré pověsti, a to tvrzení žalovaného Jiřího Zikmunda o stěžovatelce. Žalovaný rozšířil nepravdivou informaci o provozu stěžovatelky, které vyvolalo nepřátelskou náladu občanů, byla očerněna u představitelů města a toto jednání vyvolalo nejistotu u zaměstnanců. Stěžovatelka se domáhala uložení povinnosti žalovanému, který v srpnu 2008 zveřejnil na vývěskách Občanského sdružení za rozvoj Petrovic nad Orlicí leták, který rovněž rozšířil do poštovních schránek občanů Petrovic nad Orlicí. V letáku bylo uvedeno, že několik petrovických občanů onemocnělo rakovinou, že příčinou musí být zdroj rakovinotvorných látek v blízkém okolí. Stěžovatelka se cítila dotčena nepravdivým tvrzením, že šíří rakovinotvorné látky, ač takto výslovně nebylo v letáku uvedeno, ale zcela jistě takto bylo pochopeno a je zásahem do jejího ústavního práva dle čl. 10 Listiny.
Dále uvedla, že dokazování v řízení před soudem prvního stupně nebylo provedeno řádně. Soud se nezabýval rozhodujícími skutečnostmi a zabýval se věcmi nesouvisejícími s předmětem řízení. Dle jejího názoru soudní řízení probíhalo přehnaně formalisticky, nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatelky (výslechy svědků např. Ing. Matičky) a její věc byla i nesprávně právně posouzena. Soudy se nesprávně zabývaly místem podnikání stěžovatelky (bez potřebného povolení) a hodnotily důkazy, kdy za rozhodující považovaly, aby přímo v letáku bylo napsáno, že zdrojem rakovinotvorných látek je provoz stěžovatelky
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že způsobená nemajetková újma se velmi intenzivně dotkla podstaty její činnosti a proto se musí bránit všemi dostupnými prostředky, tedy i ústavní stížností. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí, protože závěry obecných soudů neodpovídají ani judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se obrátila na obecné soudy s žádostí o ochranu dobré pověsti ve smyslu §19b odst. 2 a odst. 3 občanského zákoníku, ale žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 33 Cm 284/2009-75. Soud prvního stupně dále zamítl i návrh na zaplacení zadostiučinění ve výši 20 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 3 Cmo 240/2010-103 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost žalovanému nahradit náklady odvolacího řízení. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky zásadě pokračoval v protiústavním postupu soudu prvního stupně, ač v odvolání stěžovatelka konkrétně a vyčerpávajícím způsobem na nedostatky řízení poukázala. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelky usnesením č. j. 23 Cdo 3821/2011-131 tak, že dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost z důvodu, že napadla především skutková zjištění soudů. Stěžovatelka v postupu dovolacího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť dovolací soud převzal argumentaci nižších soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost (po výzvě k odstranění vad podání doplněn dne 14. 3. 2014) obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud uvádí, že předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly její žalobě a domáhá se proto dalšího přezkumu její věci Ústavním soudem.
Úkolem soudu prvního stupně bylo posoudit, zda došlo k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti stěžovatelky - právnické osoby z titulu ochrany dle ustanovení §19b odst. 3 obč. zák. Dále zda v důsledku tohoto zásahu vznikla stěžovatelce nemajetková újma a pokud ano, je-li stěžovatelkou požadované zadostiučinění přiměřené rozsahu a závažnosti této újmy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41).
Soud prvého stupně se zabýval podstatou sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a posouzením, zda jeho difamující jednání mělo za důsledek zásah do dobré pověsti stěžovatelky. Zásahem do dobré pověsti stěžovatelky mělo být jednání žalovaného spočívající v uveřejnění letáku s mapkou části obce Petrovice, v níž žalovaný označil místa výskytu onemocnění rakovinou u obyvatel této části obce s tím, že příčinou onemocnění musí být pravděpodobně existence zdroje rakovinotvorných látek v blízkém okolí výskytu onemocnění. Stěžovatelka své nároky na omluvu a přiměřené zadostiučinění v částce 20 000 Kč uplatnila z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby dle ustanovení §19b odst. 3 obč. zák. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není důvodné tvrzení, že taková informace je způsobilá zasáhnout do dobré pověsti, proto žalobu zamítl.
Odvolací soud přezkoumal k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně existenci dobré pověsti nevyřešil úplně. Dobrá pověst právnické osoby patří k několika osobnostním právům přiznaným právnickým osobám. Tato dobrá pověst se jim přiznává do doby prokázání opaku. Žalovaný dobrou pověst stěžovatelky zpochybnil tím, že se dostávala do konfliktu v okolí svého provozu s různými subjekty. Touto okolností se však soud prvního stupně nezabýval, dobrou pověst stěžovatelky neposuzoval řádně, čímž pochybil. Dospěl k závěru, že stěžovatelka dobrou pověst má, protože nemá "dluhy". Dobrou pověst právnické osoby je třeba hodnotit nejen dle jejího chování v obchodních vztazích, neboť platební morálka není jediným rozhodujícím kritériem posuzování dobré pověsti právnické osoby. Soud prvního stupně tak nevyřešil otázku dobré pověsti stěžovatelky úplně, avšak toto pochybení nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Podle názoru odvolacího soudu vytýkané jednání žalovaného nemělo způsobilost zasáhnout do dobré pověsti stěžovatelky. Podstatné je, že obsahem letáku nebylo nic, co by bylo možné kvalifikovat jako neoprávněný zásah do dobré pověsti stěžovatelky. Obsahem letáku je vyjádření úvahy, že za výskytem onemocnění v oblasti vymezené mapkou musí být zdroj rakovinotvorných látek s výzvou, aby se občané se svými poznatky obraceli na příslušné orgány. Obsah letáku se může týkat stěžovatelky, avšak žalovaný v letáku netvrdí, že právě provoz stěžovatelky je původem onemocnění rakovinou ve vymezeném území. Odvolací soud konstatoval, že výroky v letáku neopustily rámec zaručené svobody projevu a lze je kvalifikovat jako hodnotové soudy, které by byly nedovoleným kritickým projevem pouze v případě, pokud by postrádaly věcný základ bez řádného zdůvodnění, což výroky žalovaného tyto znaky nenaplňují. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný předmětným jednáním do dobré pověsti stěžovatelky nezasáhl, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl a stěžovatelce uložil nahradit žalovanému náklady řízení.
Dovoláním napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. Článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb.
Stěžovatelka v dovolání označila za otázku zásadního právního významu tvrzení žalovaného, zda provoz žalobce je původcem onemocnění rakovinou ve vymezeném území, je skutkové tvrzení či hodnotící soud. Z takto vymezené právní otázky je zřejmé, že dovolatel vychází z toho, že žalovaný v předmětném letáku tvrdil, že žalovaný v něm označil provoz stěžovatelky za původce rakovinotvorných látek.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů však vyplývá, že toto tvrzení leták žalovaného neobsahoval. V dovolacím řízení se skutkový základ sporu nemůže změnit a dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy obou stupňů. Neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž založil své rozhodnutí, není relevantním dovolacím důvodem při posuzování přípustnosti dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu dovolací soud neshledal, že by právní otázka vymezená stěžovatelkou žalobcem v dovolání byla zásadní právní otázkou schopnou založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Ústavní soud shodně jako obecné soudy dospěl k závěru, že dobrá pověst stěžovatelky nebyla poškozena. Pokud byla v řízení prokázána skutečnost, že předmětný leták neobsahoval tvrzení, že provoz stěžovatelky je původcem onemocnění rakovinou ve vymezeném území, není namístě zabývat se otázkou, zda toto tvrzení je tvrzením skutkovým či hodnotícím soudem. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, ve shodě s ustanoveními §157, §169 o. s. ř., je zřejmé, že se soudy zaobíraly podstatou vzniku nemateriální újmy a možnostmi její materiální i imateriální reparace. Stejně tak je z odůvodnění zřejmé, proč soudy dospěly k závěru, že v tomto konkrétním případě nebyla shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a zásahem do dobré pověsti stěžovatelky. Ochrana dobré pověsti stěžovatelce nenáleží ani s ohledem na dobré mravy.
Zároveň je zřejmé, že není ani možné pravdivost tohoto neexistujícího tvrzení žalovaného dokazovat. Na základě řečeného a jeho shrnutím tedy nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za které obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Namítá-li stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a zachování dobré pověsti podle čl. 10 Listiny, nutno konstatovat, že jejich porušení nebylo shledáno. Podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Nic takového však zjištěno nebylo. Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nesprávně vnímá řízení před Ústavním soudem jako další přezkumnou instanci.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu