ECLI:CZ:US:2014:4.US.594.13.1
sp. zn. IV. ÚS 594/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Páleše, právně zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, Příkop 2a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 30 C 96/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. 19 Co 74/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1036/2011, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal zrušení nálezu rozhodce Mgr. Martina Dvořáka ve věci stěžovatele a společnosti Allrisk, s. r. o. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně Krajským soudem v Brně potvrzen. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel uzavřel se společností Allrisk, s. r. o. tzv. manažerskou smlouvu, v níž byla mimo jiné upravena konkurenční doložka. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje a současně zpochybňuje celý proces uzavírání předmětné smlouvy. Dohodnutou konkurenční doložku považuje za neplatnou a navíc ji nijak neporušil. Stěžovatel tvrdí, že v rozhodčím řízení před Sdružením rozhodců, s. r. o., mu nebylo umožněno účastnit se jednání, resp. toto proběhlo bez jeho účasti, a to i přesto, že předem požádal o odročení nařízeného jednání. Rozhodce nevzal v potaz stěžovatelem navržené důkazy výslechem svědků Vladimíra Kavky a Kateřiny Březinové. Sjednaná výše pokuty přesahuje 45násobek hrubého příjmu stěžovatele, což je dle jeho mínění nepřiměřené a takové ujednání zakládá neplatnost smluvního ujednání. Předmětná smlouva je rovněž neplatná pro nemožnost a nedovolenost plnění. V souvislosti s podanou ústavní stížností odkázal stěžovatel na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která se vztahuje k rozhodčímu řízení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než Ústavní soud dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
V předmětném případě vyšel Ústavní soud především z toho, jak obecné soudy posoudily návrh stěžovatele z procesního hlediska. V rámci odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel promeškal tříměsíční lhůtu k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, která vyplývá z ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "z. r. ř."). Za nastíněné situace je jedinou možností, jak napadnout rozporovaný rozhodčí nález, postupovat podle ustanovení §35 odst. 1 z. r. ř., nicméně stěžovatel neprokázal, že by naplnil některý z žalobních důvodů. Stěžovatel svůj návrh obsahově odůvodnil způsobem, který odpovídá spíše těm ustanovením, jichž se však s ohledem na uplynulou tříměsíční lhůtu, již dovolávat nemůže. Obecné soudy v rámci svých rozhodnutí uvedly důvody, pro které nelze v dané věci přistoupit k přezkumu napadeného rozhodčího nálezu v tom rozsahu, jak požaduje stěžovatel. Jejich postup lze považovat za zcela ústavně konformní a na jejich odůvodnění lze ve stručnosti odkázat. Ústavní soud považuje tříměsíční lhůtu, v níž se mohl stěžovatel domáhat neplatnosti rozhodčí doložky (§31 písm. b) z. r. ř.) nebo namítat, že ve věci před rozhodci mu nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat (§31 písm. e) z. r. ř.), za zcela dostačující. Zde není od věci poukázat na skutečnost, že např. v občanském soudním řízení je lhůta pro podání odvolání 15 dnů. Byť je to pro stěžovatele nepochybně velmi tvrdé, není v moci Ústavního soudu jakkoli zvrátit následky spojené s plynutím času (Vigilantibus iura scripta sunt).
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nepřistoupil na návrh stěžovatele k odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu