ECLI:CZ:US:2014:4.US.634.14.1
sp. zn. IV. ÚS 634/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. Zbyňka Vlasáka, právně zastoupeného advokátkou Mgr. Bohdanou Novákovou, Mánesova 19, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2013 sp. zn. 25 Co 503/2013 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části v záhlaví citovaného právního předpisu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 5. 2012 sp. zn. 313 EC 71/2011 byl stěžovatel, jakožto znalec, pověřen zpracováním znaleckého posudku, kterým měl určit skutečnou výši škody na osobním vozidle a dále zhodnotit, zda mohlo dojít k nehodovému ději tak, jak je popsáno v protokolu o nehodě v silničním provozu. Za zpracovaný znalecký posudek si stěžovatel vyúčtoval odměnu v celkové výši 12.793,- Kč, sestávající z odměny za 40 hodin odborné práce á 300,- Kč, a cestovného ve výši 793,- Kč. Následně znalec vyúčtoval odměnu za účast u soudu při ústním jednání, sestávající z odměny za jednu hodinu strávenou u soudu, jednu hodinu přípravy k soudu a cestovného ve výši 1.219,- Kč a času stráveného na cestě 171,- Kč. Usnesením ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. 313 EC 71/2011 přiznal Okresní soud v Benešově znalci znalečné, tj. odměnu za 41 hodin práce á 300,- Kč, celkem 16.650,- Kč a cestovné ve výši 1.362,- Kč.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a stěžovateli přiznal znalečné ve výši 9.512,- Kč. Z toho za samotné zpracování posudku přiznal soud stěžovateli částku 7.500,- Kč za 25 hodin práce á 300,- Kč, za účast u soudu pak celkem 821,- Kč. Pokud jde o cestovné, odvolací soud přiznal stěžovateli vyúčtovanou částku. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že počet znalcem účtovaných hodin shledal nepřiměřeným. Bez dalších souvislostí pak soud sám snížil znalci odměnu na částku, která podle něj odpovídá časovému vytížení znalce při zpracování znaleckého posudku.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na to, že mu nebylo doručeno odvolání proti určení výše znalečného a tudíž se stěžovatel nemohl k věci vyjádřit. Současně stěžovatel vybízí Ústavní soud ke stanovení pravidel, za nichž může soud odměnu znalce krátit a jakým způsobem musí být toto krácení odůvodněno. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že byl ve věci pouze Krajským soudem v Praze vyzván, aby specifikoval jednotlivé činnosti při vypracování znaleckého posudku, neboť ve svém vyúčtování uvedl pouze souhrnně počet čtyřiceti hodin, strávených při zpracování posudku. Z výzvy soudu se tak stěžovatel dověděl ve své podstatě pouze tolik, že se něco děje, ovšem o samotném odvolání nevěděl. Krajský soud nevytkl stěžovateli, že by si vyúčtoval práci, kterou ve skutečnosti neprovedl, nebo práci, která by se zpracováním posudku nesouvisela. Znalci bylo vytýkáno pouze to, že dle dojmu odvolatele a dojmu odvolacího soudu posudek zpracovával příliš dlouho. Soud přitom nepředložil žádné argumenty, z nichž při posuzování rozsahu práce znalce vycházel. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak netransparentní.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění je třeba uvést, že byl-li stěžovatel ve svých právech a oprávněných zájmech dotčen podaným opravným prostředkem, je povinností soudu zaslat mu opravný prostředek k vyjádření - zejména pak za situace, kdy odvolací soud uvažuje o změně, byť nepravomocně, přiznaného práva. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl odvolacím soudem vyzván, aby se vyjádřil k vyúčtovanému znalečnému. Nelze tedy dospět k závěru, že by mu nebylo známo, že ve věci byl podaný opravný prostředek nebo že by se k věci nemohl vyjádřit. Již samotný fakt, že výzvu formuloval odvolací orgán, svědčí o tom, že opravný prostředek podán byl.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Navrhuje-li stěžovatel, aby Ústavní soud formuloval jakási pravidla pro krácení odměn znalců, nutno konstatovat, že toto mu v zásadě nepřísluší. Nevyplývají-li podmínky pro krácení přímo z právního předpisu, je jejich dotvoření především předmětem judikatury obecných soudů a nikoli soudu Ústavního.
Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, jako v tomto případě, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 22, str. 351). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a b) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu