ECLI:CZ:US:2014:4.US.652.14.1
sp. zn. IV. ÚS 652/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Romana Světlíka, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2013 č. j. 13 Co 254/2013-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. února 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2013 č. j. 13 Co 254/2013-135 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ústavní právo stěžovatele uvedené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem krajského soudu mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 C 63/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že bývalá manželka stěžovatele (dále jen "žalobkyně") se žalobou podanou u okresního soudu dne 16. března 2012 domáhala uložení povinnosti stěžovateli přispívat jí na její výživu počínaje dnem 1. března 2012 částkou 5 000 Kč měsíčně. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. května 2013 č. j. 11 C 63/2012-109 žalobu zamítl, neboť po provedeném dokazování dovodil, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. K odvolání podanému žalobkyní krajský soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit na výživu žalobkyně za dobu od 16. března 2012 do 31. ledna 2013 částku 52 580 Kč, splatnou k jejím rukám do šesti měsíců po právní moci tohoto rozsudku. Co do částky 24 253 Kč za požadované výživné v období od 1. března 2012 do 15. března 2012 a od 1. února 2013 do 12. června 2013 žalobu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýkal, že zcela změnil hodnocení důkazů, které byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a tudíž vycházel z diametrálně odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně. Podle názoru stěžovatele odvolací soud pak změnu skutkových závěrů ani právního hodnocení přesvědčivě nezdůvodnil. Stěžovatel má za to, že odvolací soud se od závěrů učiněných soudem prvního stupně odchýlil postupem, který není soudní praxí dlouhodobě akceptovatelný, neboť důkazy, o které svá tvrzení opíral, znovu neprovedl. Výsledkem je pak podle tvrzení stěžovatele překvapující rozhodnutí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02, N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a nelze tedy hovořit o překvapivosti jeho závěrů.
Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odvolacím soudem na úrovni jím aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bylo bráněno a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole a ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04, N 39/36 SbNU 427, in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení principu legitimního očekávání, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaného základního práva zaručeného ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu