ECLI:CZ:US:2014:4.US.77.14.1
sp. zn. IV. ÚS 77/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 427/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 6 Tdo 977/2013-29, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 8 To 40/2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 č. j. 4 T 50/2012-620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že podle jeho názoru nebyla dostatečným a spolehlivým způsobem prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl způsobit stíhaným skutkem smrt poškozeného. Trestní soudy totiž měly ignorovat významné důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Stejné námitky pak stěžovatel opakuje i ve svém doplňujícím podání ze dne 29. 4. 2014.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v průběhu soudní fáze trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nedisponuje oprávněním přezkoumávat dokazování a skutková zjištění vzešlá z trestního řízení, jestliže přitom nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. Do hodnocení provedených důkazů ostatními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, s výjimkou případů, kdy hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Při hodnocení důkazů totiž nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1089/07 a předchozí judikaturu tam citovanou). V rámci odůvodnění svého rozhodnuté mají soudy též povinnost vypořádat se se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení.
Ústavní soud v tomto případě shledal, že trestní soudy výše uvedené principy dodržely. Již soud prvního stupně se velmi pozorně věnoval i subjektivní stránce posuzovaného skutku a dostatečně odůvodnil, z čeho dovodil závěr o úmyslu (minimálně nepřímém) stěžovatele ve vztahu k usmrcení poškozeného. Soud přitom své závěry logicky opíral o výsledky dokazování, zejména o znalecké dokazování, ale i výslechy svědků a výslech samotného stěžovatele z přípravného řízení. Nadřízené soudy následně potvrdily tato zjištění a z nich vyplývající závěry.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu