ECLI:CZ:US:2014:4.US.771.14.1
sp. zn. IV. ÚS 771/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ MUDr. Marie Trávníkové a 2/ Jana Jelínka, zastoupených Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 4, 5. května 1050/66, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013 č. j. 17 Co 513/2012-86 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 2676/2013-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. února 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem ve věci rozhodujících soudů byla porušena jejich ústavní práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 10. srpna 2011, domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 207 000 Kč jako náhrady škody z nesprávného úředního postupu v podobě průtahů v řízení. Důvodem byla skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla vedena žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V tomto řízení došlo k průtahům v řízení v délce 30 měsíců. Stěžovatelé žádali o náhradu škody po žalované v podobě ušlého zisku, neboť tvrdili, že měli zájemce o nájem bytu za tržní nájemné, resp. za částku 18 000 Kč měsíčně čistého nájmu, přičemž regulované nájemné bylo za období od 1. května 2008 do 31. října 2010 v rozmezí 8 020 Kč až 12 961 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. září 2012 č. j. 26 C 210/2011-55 žalobě vyhověl co do částky 115 610 Kč, co do částky 91 390 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Na základě odvolání podaného žalovanou, které směřovalo do vyhovujícího výroku o věci samé o do výroku o nákladech řízení, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že i ohledně částky 115 610 Kč žalobu zamítl (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že základ nároku není dán, neboť stěžovatelé v řízení vznik škody ani její výši neprokázali, nebyla prokázána ani odpovědnost státu, ani nebylo prokázáno, že by případná výše tvrzeného ušlého zisku bez dalšího představovala rozdíl mezi regulovaným nájemným a nájemným tržním.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podané dovolání odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozsudku odvolacího soudu vytýkali extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť podle jejich názoru jim majetková újma vznikla, mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem je příčinná souvislost a žalovaná za škodu nese odpovědnost. Vydanému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelé vytýkali, že v podstatě nebylo odůvodněno, neboť odůvodnění bylo pouze formální, aniž by řešilo byť i jej jednu ze stěžovateli uváděných dovolacích námitek.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice se zjištěným skutkovým stavem. Nepřípustně očekávají, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud neshledal oprávněnými ani výtky, které stěžovatelé adresovali rozhodnutí dovolacího soudu. Podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí pak být odůvodněno ani rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení. Z uvedeného plyne, že dovolací soud postupoval zcela v souladu s dikcí citovaného ustanovení.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatelé nenamítali a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu