ECLI:CZ:US:2014:4.US.784.14.1
sp. zn. IV. ÚS 784/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc. a RNDr. Tomáše Glatze, CSc., obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, směřující proti nákladovému výroku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 194/2013-208 ze dne 7. listopadu 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení práva na ochranu vlastnictví, na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky domáhali zrušení v záhlaví uvedeného nákladového výroku rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 30 C 114/2007-289 ze dne 17. července 2012 uložil žalované České republice (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelům částku 28.900,- Kč s přísl., v rozsahu, v níž se stěžovatelé domáhali dalších 207.182,- Kč s přísl., žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů ohledně zamítavého výroku v rozsahu částky 157.085,- Kč Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 194/2013-208 ze dne 7. listopadu 2013 rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako ve výroku o nákladech státu, potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že výše této náhrady činí 28.430,16 Kč a že lhůta k plnění se stanoví do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelům uložil zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 18.682,40 Kč.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že do výroku ve věci samé podali dovolání. Ústavní soud tuto skutečnost ověřil a dále zjistil, že o něm nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Je skutečností, jak uvádí stěžovatelé, že dovolání proti touto ústavní stížností napadenému nákladovému výroku není přípustné, když Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat napadený výrok o nákladech řízení, nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelů v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku.
Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelů, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelů tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť ti můžou poté, co bude Nejvyšším soudem o jejich dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jim s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka