ECLI:CZ:US:2014:4.US.860.14.1
sp. zn. IV. ÚS 860/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Packy, zastoupeného Mgr. Jiřím Bobkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, Moskevská 27/14, směřující proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 3 T 2012-74 ze dne 18. února 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 3 T 53/2012 Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným trestním příkazem byl obviněný T. V. uznán vinným, že v době od 02,00 hodin do 04,00 hodin dne 20. června 2011 na adrese v J., v bytě poškozeného stěžovatele, odcizil volně odložené pánské kalhoty zn. Fishborn v hodnotě 500,- Kč, černobílou pánskou košili v hodnotě 200,- Kč, pánský opasek zn. Meatfly v hodnotě 300,-Kč, mobilní telefon LG 501 Cookie nezjištěného IMEI v hodnotě 1.000,- Kč, mobilní telefon zn. Samsung nezjištěného IMEI v hodnotě 1.000,- Kč, pánskou bundu zn. Loap v hodnotě 1.000,- Kč a peněženku nezjištěné barvy bez hodnoty s finanční hotovostí 800,-Kč, vše v celkové hodnotě 4.800,-Kč, kdy využil toho, že poškozený stěžovatel ve svém bytě usnul a přítomné Petře Topolančinové řekl, že to tak má s poškozeným stěžovatelem domluveno, že si tyto věci vezme, přičemž následně poškozeného stěžovatele a Petru Topolančinovou v bytě uzamkl klíči od bytu, které před tím rovněž odcizil a stěžovatel a Petra Topolančinová neměli možnost v uvedené době z bytu odejít a museli přivolat pomoc známých, tedy jinému bez oprávnění bránil užívání osobní svobody, čímž spáchal přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §171 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314e odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce patnácti měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho základní výhrada směřuje k postupu orgánů činných v trestním řízení a soudu, kterým vytýká vady spočívající v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění a znemožnění efektivně realizovat práva poškozeného v tomto řízení.
Stěžovatel namítá, že mezi věcmi, které mu byly odcizeny, figuruje i stříbrná dóza se vzorem v hodnotě 1.800,-Kč a způsobená škoda na odcizených věcech byla stěžovatelem ohodnocena částkou 9.350,-Kč. V žádosti o podání odborného vyjádření stran ceny odcizených věcí podle stěžovatele nebyla výše uvedená dóza uvedena, což mu nebylo vysvětleno, a ostatní oceňované věci jsou podle stěžovatele značně podhodnoceny. Stěžovatel uvádí, že je zcela nepřezkoumatelné, na základě jakých skutečností a kritérií dospěl zpracovatel odborného vyjádření k jím uvedeným hodnotám a zpochybňuje též kvalifikaci zpracovatele tohoto vyjádření k jeho podání.
Stěžovatel dále namítá, že záznam o sdělení podezření a zpráva o výsledku zkráceného přípravného řízení v dané věci již pouze přebírají hodnoty věci uvedené v odborném vyjádření, přičemž není zřejmé, proč mezi odcizenými a ohodnocovanými věcmi nebyla i výše uvedená dóza, kterou si stěžovatel cení na 1.800,- Kč. Stěžovatel konečně uvádí, že věc byla kvalifikována pouze jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a této právní kvalifikaci odpovídá i návrh na potrestání a touto ústavní stížností napadený trestní příkaz, kterým ani nebyla uložena povinnost k náhradě způsobené škody.
Podle stěžovatele lze mít za to, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, bylo stěžovateli jako poškozenému upřeno jeho právo na spravedlivý proces, které představuje princip, podle kterého každá ze stran v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy. K tomuto podle stěžovatele došlo v rámci zkráceného přípravného řízení i v důsledku porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, zejména zda je ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem.
Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Napadeným trestním příkazem bylo rozhodnuto o vině a trestu obžalovaného T. V. Adhezní výrok svědčící stěžovateli se z něj však nepodává. Ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 3 T 52/2012 přitom vyplývá, že stěžovatel byl jako poškozený řádně poučen dle ust. §43 tr. řádu, včetně práva dle ust. §43 odst. 3 tr. řádu, avšak nárok na náhradu škody podle ust. §43 odst. 3 tr. řádu neuplatnil.
Ústavní soud již dříve vyložil, že jakkoli je poškozený vybaven celou řadou práv na zákonné úrovni, jejich výkon je třeba sladit s účelem trestního řízení, kterým je podle ust. §1 odst. 1 tr. řádu náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Nositelem celého souboru práv na soudní ochranu je tedy především osoba trestně stíhaná, nikoliv osoba v postavení adhezní strany (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 587/04 ze dne 9. 11. 2004 U 53/35 SbNU 621). Ani Úmluva sama o sobě poškozenému žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu. Je zjevné, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobní právo stěžovatele vůči osobě, která mu měla dle jeho tvrzení způsobit škodu, nebylo nikterak dotčeno. Poživatelem práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je poškozený pouze tehdy, jde-li o rozhodování o nároku na náhradu škody v adhezním řízení, pokud ovšem toto právo poškozený uplatnil (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99), a pouze v rozsahu výroku, který se poškozeného dotýká. Jinak řečeno, Ústavní soud respektuje, že poškozený disponuje širokou paletou procesních práv přiznaných mu trestním řádem, zároveň však nespouští ze zřetele ust. §43 tr. řádu, které definuje poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 N 87/22 SbNU 227), a proto připouští, že poškozený může např. napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000 U 34/19 SbNU 303).
Vzhledem k tomu, že napadeným trestním příkazem bylo rozhodnuto pouze o vině a trestu obviněného T. V., ale nebylo jím rozhodnuto o právu stěžovatele na náhradu škody, když toto právo stěžovatelem nebylo ani uplatněno, nezbývá než uzavřít, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o stěžovatelově věci a stěžovateli postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nesvědčí.
Z výše uvedených důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka