ECLI:CZ:US:2014:4.US.898.14.1
sp. zn. IV. ÚS 898/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1/ Davida Jeřábka a 2/ Renaty Jeřábkové a 3/ Davida Jeřábka, PRO Atelier, všech zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 14 Co 944/2013-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. března 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení výroků I. a) a II. v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že napadenými výroky bylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu soukromého vlastnictví podle čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Chomutově rozhodl o žalobě prvého stěžovatele a druhé stěžovatelky rozsudkem ze dne 30. dubna 2014 č. j. 22 C 74/2009-101 tak, že žalobu, aby žalovaná Štáfek pneu s. r. o., zaplatila těmto stěžovatelům částku 8 317 Kč zamítl (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že vrata včetně příslušenství umožňující vjezd na pozemek nově označený parc. č. X v katastrálním území Chomutov II, jsou výlučným vlastnictvím žalované (výrok II.) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 10 091 Kč (výrok III.).
Na základě odvolání podaného prvým stěžovatelem a druhou stěžovatelkou, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil, v nákladovém výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení částku 2 776,30 Kč a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 6 859,40 Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozsudku odvolacího soudu vytýkali závažná pochybení, kterými jsou extrémně porušována ústavně garantovaná práva stěžovatelů. Stěžovatelé mají za to, že jejich požadavek na zaplacení částky 8 317 Kč jako zbytku ceny za vrata je oprávněný a nesouhlasí se závěry, ke kterým dovolací soud dospěl. Současně stěžovatelé vyslovili nesouhlas s uloženou povinností nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly v projednávané věci splněny zákonné podmínky pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí. Shledal přitom, že třetí stěžovatel - David Jeřábek, Pro Atelier, jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, nebyl účastníkem řízení, z nějž napadené rozhodnutí vzešlo, a proto není proti tomuto rozhodnutí oprávněn podat ústavní stížnost [srov. dikci §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud byl tedy ve vztahu ke třetímu stěžovateli nucen ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako stížnost podanou někým zjevně neoprávněným.
Poté Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená prvým stěžovatelem a druhou stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené výroky rozsudku odvolacího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice s rozhodnutím obecných soudů a nepřípustně očekávají, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatelé nenamítali a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako stížnost podanou někým zjevně neoprávněným a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu