ECLI:CZ:US:2014:4.US.927.14.1
sp. zn. IV. ÚS 927/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem Národní třída 71, Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 468/2013-313 ze dne 28. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl ve výrocích I., II., III. a V. změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 7. 2013 č. j. 0 P 215/2011-217 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. 0 P 215/2011-224 tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se se svým nezletilým synem v každém lichém týdnu v kalendářním roce od pátku 15.00 hod. do neděle 18.00 hod., v každém sudém týdnu v kalendářním roce od středy 15.00 hod. do čtvrtka 8.00 hod., v každém roce 25. 12. od 15.00 hod. do 26. 12. do 18.00 hod., v každém lichém kalendářním roce o Velikonoční neděli od 9.00 hod. do 18.00 hod., v každém sudém kalendářním roce o Velikonočním pondělí od 9.00 hod. do 18.00 hod., každoročně od 1. 7. od 9.00 hod. do 10. 7. 18.00 hod a od 1. 8. od 9.00 hod. do 10. 8. do 18.00 hod. a dále upravil způsob předávání nezletilého mezi rodiči.
Stěžovatel nesouhlasí se změnou provedenou krajským soudem, pokud jde styk otce s nezletilým synem během pracovního týdne, odůvodněný potřebou pravidelné zájmové činnosti a potřebou umožnit matce mít dítě souvisle v časovém období, a to v zájmu stability a zázemí domova. Stěžovatel upozorňuje, že nezletilý neměl v době vydání rozsudku žádné pravidelné zájmové činnosti a stěžovatel je schopen synovi umožnit návštěvu zájmových činností. Dále nesouhlasí s tím, že v době prázdnin má mít syna v péči pouze 20 dní. Je přesvědčen, že kolizní opatrovník preferuje péči matky před péčí otce, aniž proto má oporu ve skutečných zájmech nezletilého. Stanovisko krajského soudu vyjádřené v napadeném rozsudku považuje stěžovatel za rezignaci soudu na postoj matky, která v řízení uplatňuje své neodůvodněné požadavky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se závěry krajského soudu, který částečně vyhověl odvolání matky nezletilého proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud ověřil, že krajský soud při rozhodování o úpravě rozsahu styku otce s nezletilým synem se věcí zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně rozvedl, z jakých důvodů přistoupil k úpravě styku stanoveného v rozhodnutí soudu prvního stupně. Zejména přihlédl k doplněnému dokazování, aktuálnímu stanovisku kolizního opatrovníka, závěrům dětského psychologa a k věku dítěte. Rovněž poukázal na to, že konfliktní chování obou rodičů může mít do budoucna negativní vliv na psychiku nezletilého.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se krajský soud při rozhodování dopustil libovůle, neodůvodněně upřednostňoval jednoho z rodičů nebo by jeho rozhodnutí bylo v rozporu se zájmem nezletilého dítěte.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud tedy ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry krajského soudu ohledně rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilým synem, kterým nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Samotná okolnost, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu