ECLI:CZ:US:2014:4.US.990.14.1
sp. zn. IV. ÚS 990/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky RELEAS a.s., IČ 49241061, se sídlem Pod Hájkem 2204, 180 00 Praha 8, právně zastoupené JUDr. Karel Brücklerem, advokátem se sídlem AK U hrušky 63/8, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 6. prosince 2011 č. j. 54 Co 636/2011-50 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 20 Cdo 1648/2012-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů o vyloučení věcí z exekuce. Stěžovatelka má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka se domáhala jako vlastník movité věci vyloučení věci z exekuce, nákladního automobilu Renault Premium R400.19T4x2, jehož vlastníkem je stěžovatelka, která s povinným uzavřela leasingovou smlouvu. Věřitel DVOŘÁK - TRUCKS, s.r.o., IČ 60732628 (dále jen oprávněný) uplatnil zadržovací právo k věci cizí, neboť měl pohledávku vůči povinnému Martinu Šabatovi, která vznikla z důvodu nezaplacení opravy uvedeného nákladního automobilu. Tento nákladní automobil byl zajištěn k realizaci exekuce i přesto, že povinný i soudní exekutor věděli z centrálního registru vozidel, že jeho vlastníkem je stěžovatelka a nikoli povinný. Oprávněný ani exekutor tedy nedisponovali exekučním titulem vůči stěžovatelce jako vlastníku vozidla, ale toliko vůči povinnému - dlužníkovi.
Odvolací soud k odvolání oprávněného změnil vyhovující rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 4. 2011 (6 C 1/2011-33) a rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 (54 Co 636/2011-50) žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 (20 Cdo 1648/2012-78) zamítnuto.
Stěžovatelka namítala, že v řízení před odvolacím soudem byla nesprávně poskytnuta vyšší ochrana věřiteli vůči dlužníkovi, který uplatnil zadržovací právo k cizí věci ve vlastnictví třetí osoby. Věc stěžovatelky tak byla prodána bez existence právního titulu, "vyvlastněna", kdy stěžovatelka nebyla účastníkem nalézacího řízení u exekučního titulu. Stěžovatelka poukázala na nesprávné právní posouzení, které spatřuje ve výkladu ustanovení §175, §176 zákona č. 40/1964 Sb.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, neboť v řízení bylo zasaženo do institutu vlastnictví jako práva nedotknutelného panství nad věcí, do kterého lze zasáhnout v rozsahu a způsobem stanoveným zákonem. V řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví, které nachází svoji oporu přímo v ústavním pořádku České republiky v čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy.
II.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak je tomu i v dané věci.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale na tento skutkový stav nesprávně aplikoval právní normu, když se vůbec nezabýval povahou zadržovacího práva oprávněného vůči předmětnému automobilu. Je zcela mimo pochybnost, že předmětný automobil je ve vlastnictví stěžovatelky a oprávněný k němu uplatnil platně zadržovací právo.
Zadržovací právo jako jedno z věcných práv k věcem cizím působí vůči každému, tedy i oprávněné. Odvolací soud se podrobně zabýval ustanovením §175 odst. 1 obč. zák., které stanoví, v jakém rozsahu je vlastnické právo žalobce k předmětnému automobilu omezeno. Zadržovací právo není závazkovým právním vztahem, ale věcným právem k cizí věci, které působí ve prospěch oprávněné osoby (věřitele), vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci. Odvolací soud poukázal na judikatorní řešení této situace Nejvyšším soudem (sp. zn. 21 Cdo 2265/2005).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění rozsudku se vypořádal s námitkou stěžovatelky ohledně posouzení, že uplatnila-li oprávněná (žalovaná) k zajištění své pohledávky za povinným z titulu nezaplacené ceny za provedenou opravu vozidla (jehož je stěžovatelka vlastníkem, která uzavřela leasingovou smlouvu) zadržovací právo, nemůže být vylučovací žaloba stěžovatelky důvodná (str. 7 - 8).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. 11 Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání [přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] Nejvyšší soud neshledal důvodným. Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); předmětem dovolacího přezkumu byl závěr odvolacího soudu, že uplatnila-li žalovaná k zajištění své pohledávky za povinným z titulu nezaplacené ceny za provedenou opravu vozidla zadržovací právo, nemůže tak být vylučovací žaloba stěžovatelky důvodná, když zadržovací právo jako jedno z věcných práv k věcem cizím působí vůči každému, tedy i oprávněné.
Nejvyšší soud uvedl, že věřitel může zadržet podle ustanovení §175 obč. zák. cizí movitou věc, má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak mu věc na základě platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu předala nebo jí má věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat (Nejvyšší soud rozsudek z 27. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, Soudní judikatura č. 7/2007 pod poř. č. 96).
Nejvyšší soud vysvětlil podstatu a funkce institutu zadržovacího práva, a to i z hlediska jeho dopadu do exekučních poměrů. Vyložil, že exekucí prodejem movitých věcí (§321 až §334a o. s. ř.) mohou být postiženy také věci, které byly ve smyslu ustanovení §175 obč. zák. zadrženy za účelem zajištění pohledávky věřitele, a to tehdy, byl-li věřitel ochoten je vydat ke dražbě a byly-li tedy pojaty do soupisu (§55 vyhlášky č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Výtěžek prodeje zadržené věci (samozřejmě jen do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím) soud vyplatí věřiteli pohledávky zajištěné zadržovacím právem. Skutečnost, že vlastníkem zadržené (a nyní v exekuci prodávané) věci je jiná osoba než povinný (dlužník), není důvodem, pro který by mohla být movitá věc, na níž vázne zadržovací právo, z exekuce vyloučena nebo pro který by exekuce mohla být zastavena. Na jiném místě odůvodnění Nejvyšší soud zdůraznil, že zadržovací právo není závazkovým právním vztahem, ale věcným právem k věci cizí, které působí ve prospěch oprávněné osoby (věřitele) vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci.
Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že obecné soudy se otázkou výkladu podstaty a funkcí institutu zadržovacího práva, a to i z hlediska jeho dopadu do exekučních poměrů, řádně zabývaly, dospěly k závěrům, které lze z hlediska obsahu práva na ochranu majetku, zaručeného čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, akceptovat. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případnou kasaci napadených rozhodnutí.
Za těchto okolností, kdy stěžovatelka neprokázala tvrzený zásah do práva na ochranu majetku, zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu