ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.20.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 20/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudců Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Moniky Grafové a Petra Grafa, zastoupených Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013 č. j. 31 Cdo 1571/2010-367 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 6 Cmo 51/2009-242, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Mgr. Václava Rožce, advokáta se sídlem v Brně, Kobližná 19, správce konkursní podstaty úpadce Pro Tec cs, s.r.o., IČ: 25324837, zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, a Komerční banky, a.s., IČ. 45317054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. března 2013, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Mezi stěžovateli a Komerční bankou, a.s. (dále též "banka"), byly postupně uzavřeny dvě zástavní smlouvy, datovány dnem 22. března 2001 a 6. dubna 2004, jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva k blíže specifikovaným nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelů, nacházejícím se v k. ú. Říčany. Zástavní právo mělo sloužit k zajištění pohledávek banky z titulu úvěrů, které měla banka poskytnout společnosti Pro Tec cs, s.r.o. (dále též "úpadce"). První smlouva se týkala úvěrů poskytnutých v období do 31. prosince 2005, druhá smlouva se zas vztahovala na úvěry poskytnuté v období do 31. prosince 2010. Z hlediska projednávané věci je podstatné, že v obou případech byly smlouvy uzavřeny distančně. Jejich písemné návrhy byly vyhotoveny bankou a podepsány osobami oprávněnými za ní jednat, následně byly předány synovi stěžovatelů, který jim je doručil k podpisu. Tito pak podepsanou smlouvu (v případě první zástavní smlouvy učinil stěžovatel Petr Graf její notářsky ověřený podpis dodatečně, s odstupem několika dnů, k výzvě katastrálního úřadu) podali v souladu s instrukcí banky příslušnému katastrálnímu úřadu společně s návrhem na vklad zástavního práva, aniž by bance předtím oznámili, že její návrh smlouvy akceptovali. Podepsané smlouvy jí byly vždy zaslány až katastrálním úřadem, který je opatřil doložkou o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. 31 K 11/2005 byl na majetek společnosti Pro Tec cs, s.r.o., prohlášen konkurs. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé žalobou domáhali vyloučení výše uvedených nemovitostí z konkursní podstaty uvedeného úpadce. Jejich argumentace byla přitom založena na tvrzení, že v době podání návrhu na vklad zástavního práva nebyla uzavřena žádná z výše uvedených zástavních smluv. Za situace, kdy smlouva vyžaduje písemnou formu, totiž k jejímu uzavření mezi nepřítomnými účastníky nemohlo dojít již jejím podpisem ze strany stěžovatelů, nýbrž v souladu s tehdejší ustálenou judikaturou, jež se zabývala výkladem příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"), teprve okamžikem, kdy banka jako oferent obdržela podepsaný návrh smlouvy nebo písemnou zprávu o přijetí tohoto návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1999 sp. zn. 22 Cdo 114/99). Z tohoto důvodu podle stěžovatelů nemohly být předmětné smlouvy relevantním platným podkladem pro zápis zástavního práva do katastru nemovitostí.
4. Krajský soud v Brně (dále též "soud prvního stupně") se s uvedenou argumentací ztotožnil a svým rozsudkem ze dne 10. prosince 2008 č. j. 15 Cm 29/2007-177 vyloučil předmětné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce. Nad rámec již zmíněného právního hodnocení uvedl, že si je vědom dispozitivního charakteru úpravy uzavírání smluv v občanském zákoníku, podle jeho názoru se však stěžovatelé s bankou nedohodli na tom, že smlouvy budou uzavřeny již dnem jejich podpisu poslední smluvní stranou. Takovéto ujednání neshledal ani v článku smlouvy, podle něhož "smlouva nabývá platnosti i účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami", které obsahuje většina uzavíraných obchodních smluv, aniž by tomuto ujednání smluvní strany přikládaly nějaký zvláštní význam.
5. K odvolání, jež podal správce konkursní podstaty úpadce, se věc stala předmětem rozhodování Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud"), který ji však hodnotil odlišným způsobem a svým rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 6 Cmo 51/2009-242 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že k uzavření obou zástavních smluv došlo. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že účelem ustanovení §43c odst. 1 a 2 a §45 odst. 1 občanského zákoníku, podle nichž v případě, kdy je uzavírána smlouva mezi nepřítomnými, nabývá přijetí návrhu na uzavření smlouvy účinnosti od okamžiku, kdy dojde nepřítomné osobě, je ochrana oferenta před nejistotou, zda a kdy oblát přijal návrh na uzavření smlouvy. Nic ovšem nebrání smluvním stranám, aby si v případě potřeby upravily tyto otázky odchylně. Vyjádřila-li proto banka vůli být vázána smlouvou bez toho, aby ji stěžovatelé vyrozuměli o přijetí návrhu, a namísto toho souhlasila s tím, že právě oni předají podepsanou smlouvu příslušnému katastrálnímu úřadu, nelze než tuto vůli stran respektovat jako přípustné odchylné ujednání o způsobu uzavření smlouvy mezi nepřítomnými, které je rovněž s to naplnit výše vyjádřený účel uvedených ustanovení. Okamžikem, kdy stěžovatelé předali katastrálnímu úřadu podepsané vyhotovení smluv, byla odstraněna možná nejistota banky o tom, zda stěžovatelé souhlasí s uzavřením smluv a zda a kdy projevili vůli smlouvy uzavřít. Z jejich jednání je navíc patrné, že i oni akceptovali uvedený postup, když postupovali zcela v souladu s instrukcemi banky.
6. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, o němž podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), rozhodoval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Věc mu byla postoupena příslušným senátem z toho důvodu, že v ní zaujal odlišný právní závěr, než jaký Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 114/99. Dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013 č. j. 31 Cdo 1571/2010-367 (výrok II), z něhož vyplývá, že se velký senát ztotožnil s právním hodnocením věci, které provedl odvolací soud. Podle jeho názoru nelze za nezbytnou podmínku vzniku smlouvy mezi nepřítomnými osobami považovat skutečnost, že oblátem akceptovaný návrh došel zpět oferentovi, jestliže bylo mezi stranami ujednáno, že akceptace návrhu smlouvy nabývá účinnosti k jinému okamžiku. Stejně jako odvolací soud zdůraznil, že takovéto ujednání neodporuje účelu §43c odst. 1 a 2 a §45 odst. 1 občanského zákoníku. Opačný závěr, podle něhož je vznik smlouvy mezi nepřítomnými účastníky možný jen k okamžiku, kdy akceptovaný návrh dojde oferentovi, by vedl k absurdnímu závěru, podle něhož je oferent chráněn kogentností ustanovení §43c odst. 2 ve spojení s §45 odst. 1 občanského zákoníku i proti své výslovně vyjádřené odlišné vůli, což by byl závěr ryze formalistický, bezdůvodně zasahující do autonomie vůle dotčených účastníků a odporující zásadě potius valeat actus quam pereat. V této souvislosti poukázal Nejvyšší soud nad rámec své argumentace i na §1744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož "s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas."
7. Nejvyšší soud potvrdil i závěr o tom, že v projednávané věci byly platně uzavřeny obě zástavní smlouvy. Pokyny banky, které stěžovatelé obdrželi společně s návrhem smlouvy, představovaly výslovný projev její vůle jakožto navrhovatelky zástavních smluv, že netrvá na tom, aby jí stěžovatelé akceptovaný návrh smluv vrátili zpět, a že navrhuje sjednat účinnost přijetí návrhu - tedy vznik zástavních smluv - k okamžiku jejich podpisu stěžovateli, resp. nejpozději k okamžiku zahájení řízení o povolení vkladu těchto základních práv. Stěžovatelé přitom tento způsob uzavření smlouvy akceptovali svým jednáním. Ve vztahu k námitce neplatnosti první zástavní smlouvy Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel s jejím uzavřením souhlasil, její neplatnosti se nikdy nedovolal a naopak ji po výzvě katastrálního úřadu před povolením vkladu zástavního práva dne 28. března 2001 podepsal, čímž došlo k jejímu vzniku a nastaly její obligační účinky. Zástavní právo pak vzniklo vkladem provedeným katastrálním úřadem následujícího dne, čímž tato smlouva nabyla účinky věcněprávní. Zbývá dodat, že podle Nejvyššího soudu nedopadal na postup odvolacího soudu §213 odst. 2 občanského soudního řádu, jež vymezuje situaci, za níž je odvolací soud povinen zopakovat dokazování, neboť odvolací soud se odchýlil pouze od právních, a nikoliv též od skutkových závěrů soudu prvního stupně.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně zaručených základních práv v následujících skutečnostech:
a) Odvolací soud, jehož postup aproboval i Nejvyšší soud, se měl dopustit zjevné svévole, když učinil odlišný právní i skutkový závěr o existenci smluvního ujednání mezi stěžovateli a bankou ohledně jiného způsobu uzavření zástavních smluv než soud prvního stupně, aniž by podle §213 a §213a občanského soudního řádu zopakoval nebo doplnil dokazování a aniž by se v tomto směru dostalo stěžovatelům poučení ve smyslu §118a občanského soudního řádu. Předmětný závěr považují stěžovatelé za nepředvídatelný, jakož i za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
b) Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí neměl respektovat §2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, pokud připustil, že první z výše uvedených zástavních smluv byla uzavřena po zahájení řízení o vkladu zástavního práva. K podání návrhu na vklad totiž došlo dne 23. března 2001, zatímco k uzavření smlouvy až dne 28. března 2001 podpisem jednoho ze stěžovatelů, učiněným k výzvě katastrálního úřadu. Stěžovatelé připomínají, že nestanoví-li občanský zákoník nebo jiný zákon jinak, pak podle odstavce 2 a 3 uvedeného ustanovení vznikají práva uvedená v §1 odst. 1, mezi něž patří i zástavní právo, dnem vkladu do katastru. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
c) Právní úprava občanského zákoníku týkající se uzavírání smluv mezi nepřítomnými podle stěžovatelů není dispozitivní, nýbrž kogentní povahy. Připuštění vzniku takovéto smlouvy za situace, kdy navrhovateli vůbec nedošel projev vůle akceptanta, by jednoznačně vedla k naprosté anarchii, protože navrhovatel by nemohl zjistit, zdali vůbec smlouva uzavřena byla, a pokud ano, kdy se tak stalo. V projednávané věci přitom projev vůle stěžovatelů došel navrhovateli až po zahájení řízení o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Pokud jde o poukaz na ustanovení §1731 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ten svědčí spíše ve prospěch stěžovatelů. Je tomu tak již z toho důvodu, že teprve v důsledku těchto ustanovení se právní úprava předmětné kontraktace, na rozdíl od předchozí právní úpravy, stala zásadně dispozitivní.
9. Podle názoru stěžovatelů neznamenají uvedená pochybení jen porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale i porušení jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jejich nemovitosti totiž nadále zůstávají v konkursní podstatě úpadce a správce konkursní podstaty s nimi může disponovat. Postup obecných soudů, které upřednostnily žalovaného správce konkursní podstaty a banku, tak přímo ohrozil vlastnická práva stěžovatelů k jejich obydlí. Stěžovatelé mají napadená rozhodnutí za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a s principem rovnosti. Byla to právě banka, kdo neučinil žádné právně relevantní kroky k tomu, aby zástavní smlouvy vznikly platným a účinným způsobem. V rozporu se svou zavedenou praxí naopak nechala, aby vše potřebné zařídili stěžovatelé.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 29/2007. Současně vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
11. Nejvyšší soud podle svého vyjádření ze dne 11. února 2014, podepsaného předsedou příslušného senátu Františkem Ištvánkem, považuje argumentaci stěžovatelů ohledně dispozitivní povahy některých ustanovení občanského zákoníku za polemiku vedenou toliko na úrovni podústavního práva, jíž nepřísluší řešit Ústavnímu soudu. Při svém rozhodování byl veden nejenom zněním příslušných zákonných ustanovení, ale rovněž vycházel z principu autonomie vůle jako jednoho ze základních principů, na kterém je vybudováno soukromé právo. Tento princip byl ostatně akcentován i v řadě nálezů Ústavního soudu, na které je v předmětném vyjádření odkazováno. Napadeným rozsudkem nedošlo ani k narušení principu právní jistoty, protože velký senát nezměnil právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 114/99, ale pouze zamezil snahám o chybnou interpretaci uvedeného rozsudku v jiných rozhodnutích tříčlenných senátů Nejvyššího soudu.
12. Dospěje-li odvolací soud na základě stejných skutkových zjištění k odlišnému právnímu závěru, nemá to - jak se v ústavní stížnosti snaží naznačit stěžovatelé - za následek změnu skutkového stavu. V obecné rovině jsou skutkovým závěrem (co do procesu uzavírání smluv) např. zjištění, zda k jednání ohledně uzavření smluv došlo, kdo mu byl účasten nebo zda jsou smlouvy podepsány. Není jim však závěr o tom, zda na základě takových skutečností došlo k uzavření smlouvy. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud nebo Nejvyšší soud postupovaly v projednávané věci svévolně, nebo že jsou jejich právní závěry "v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními". Přisvědčit nelze ani námitce absolutní neplatnosti první zástavní smlouvy, protože ta byla podepsána oběma stěžovateli, byť jeden z nich ji podepsal až dodatečně. Nadto je třeba odmítnout argument, že soudy jednaly v rozporu s dobrými mravy. Odhlédne-li se od skutečnosti, že rozhodování soudů nelze hodnotit z hlediska mravnosti, nýbrž zákonnosti, byli to právě stěžovatelé, kdo se aktivně podílel na zřízení zástavního práva. Proti zatížení svých nemovitostí zástavním právem přitom ničeho neměli, dokud z něj mohla těžit jejich rodinná firma, a neexistenci zástavního práva začali tvrdit až poté, co jí banka v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí poskytla úvěr. Nejvyšší soud tento úsudek činí s vědomím respektu k principu ochrany nabytých práv v dobré víře (v dané věci práv nabytých bankou), jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost i Ústavní soud. Ústavní stížnost navrhl odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Vrchní soud v Praze, za něhož se přípisem ze dne 21. ledna 2014 vyjádřila předsedkyně příslušného senátu Ivana Waltrová, uvedl, že v dané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů. Ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku tohoto soudu.
14. Mgr. Václav Rožec, správce konkursní podstaty úpadce Pro Tec cs, s.r.o., který má v tomto řízení postavení vedlejšího účastníka, ve svém vyjádření z 24. května 2013 konstatuje, že se stěžovatelé zcela účelově dovolávají účinků, které navodili vlastním jednáním (po a ve shodě s bankou učiněným způsobem a postupem při uzavření smlouvy), a to v neprospěch pozdějšího společného zájmu věřitelů v konkursním řízení a na úkor banky, která na základě zástavních smluv poskytla úvěr jimi ovládanému úpadci. Výklad provedený Nejvyšším soudem považují za správný, logický a šetřící autonomii vůle stran. V daném konkrétním případě navíc zcela odpovídá vůli všech zúčastněných, spravedlivému posouzení věci a okolnostem případu. Stěžovatelé sami odstraňovali nedostatky projevivší se na zástavních smlouvách a veškeré své jednání směřovali jednoznačně k tomu, aby zástavní práva vznikla a byl poskytnut úvěr pozdějšímu úpadci, což se i stalo. Neplatnost zástavních smluv začali namítat teprve poté, co měli za podnikání jimi ovládaného úpadce nést důsledky. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
15. Komerční banka, a.s., své právo vyjádřit se jako vedlejší účastník řízení k ústavní stížnosti nevyužila.
16. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelům, kteří na ně reagovali ve svých replikách ze dne 17. června 2013 a ze dne 4. března 2014, v jejichž rámci zopakovali a zdůraznili svou argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti. Kromě toho zpochybnili tvrzení, že byli osobami ovládajícími úpadce a že při uzavírání smluv jednali s vědomím, že tak činí v neprospěch věřitelů.
17. Plénum Ústavního soudu rozhodovalo o ústavní stížnosti stěžovatelů na základě svého rozhodnutí o atrahování působnosti z 30. října 2012 č. Org. 49/12, vyhlášeného pod č. 364/2012 Sb., jimž si vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím velkých senátů kolegií Nejvyššího soudu [čl. 1 odst. 1 písm. b)]. Toto rozhodnutí bylo rozhodné i v projednávané věci (viz čl. 2 rozhodnutí pléna o atrahování působnosti z 25. března 2014 č. Org. 24/14, vyhlášeného pod č. 52/2014 Sb.).
IV.
Vlastní posouzení
18. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí, vyjádřeními účastníků řízení a příslušným spisem. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti nezbytné k jejímu projednání. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.
19. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Povahu takovéhoto porušení ovšem nelze přiznat jakémukoliv jejich pochybení nebo nezákonnosti.
20. Pro posouzení, zda skutkové a právní závěry obsažené v napadených rozsudcích neměly za následek porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), bylo rozhodující, zda mezi nimi není dán "extrémní rozpor" nebo zda v nich případně nelze z jiného důvodu spatřovat prvek svévole [srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) nebo nález ze dne 7. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 (N 48/64 SbNU 599)]. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že závěr o tom, zda došlo k uzavření smlouvy mezi stěžovateli a bankou, tedy zda mezi nimi platně vznikl smluvní vztah, je závěrem právním, a nikoliv skutkovým. Skutkovou povahu mají pouze zjištění ohledně jednání obou smluvních stran v době sjednávání smlouvy. Jestliže proto navrhovatelé namítají, že odvolací soud nezopakoval nebo nedoplnil dokazování, jde o námitku, která nemůže obstát. Odvolací soud i Nejvyšší soud se od rozsudku soudu prvního stupně odchýlily jen z hlediska právního hodnocení věci. S ohledem na průběh řízení před obecnými soudy (obsah odvolání správce konkursní podstaty, možnost uplatnit námitky proti právnímu hodnocení v dovolacím řízení) nelze jejich závěry považovat ani za překvapivé.
21. Pokud jde o vlastní závěr obecných soudů, že mezi stěžovateli a bankou byly platně uzavřeny zástavní smlouvy, a tudíž není dán důvod pro vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty, Ústavní soud jej považuje za mající oporu v provedeném dokazování, náležitě odůvodněný a nijak nevybočující z obecně akceptovaných výkladových pravidel. V žádném případě jej nelze označit za nerozumný nebo svévolný. Zároveň lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že napadeným rozsudkem jeho velkého senátu nedošlo k prolomení právního názoru obsaženého v dřívějším rozsudku sp. zn. 22 Cdo 114/99, nýbrž k jeho upřesnění, které v konkrétních skutkových poměrech reflektovalo (ze strany obecných soudů přiléhavě vymezený) účel ustanovení §43c odst. 1 a 2 a §45 odst. 1 občanského zákoníku, jakož i princip autonomie vůle, mající ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu povahu subjektivního práva jednotlivce na respektování autonomních projevů jeho osobnosti ze strany veřejné moci [např. nález ze dne 3. ledna 2000 sp. zn. IV. ÚS 387/99 (N 1/17 SbNU 3), nález ze dne 28. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107) nebo nález ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429)]. Jak vyplývá ze zjištění obecných soudů, vůle obou stran směřovala k uzavření zástavních smluv právě způsobem, kterým k němu došlo. Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na posouzení vzniku zástavního práva podle první zástavní smlouvy, jejíž platnost stěžovatelé rozporovali s ohledem na okamžik podpisu jednoho z nich. I kdyby totiž v napadeném postupu katastrálního úřadu bylo možné spatřovat určité formální pochybení, za situace, kdy provedený vklad zástavního práva odpovídal jednoznačně prokázané vůli smluvních stran, by tato skutečnost jen stěží mohla založit porušení ústavně zaručených práv některé z nich. V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění napadených rozsudků, příp. na jejich výše uvedené shrnutí, které na tomto místě není třeba opakovat.
22. Zbylými námitkami, které se týkaly porušení vlastnického práva stěžovatelů a nerovného zacházení s nimi, se Ústavní soud nezabýval, protože jejich důvodnost by přicházela v úvahu pouze za předpokladu, že by z ústavněprávního hlediska neobstály právní závěry obecných soudů ohledně vzniku zástavního práva.
23. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud neshledal v argumentaci stěžovatelů žádnou skutečnost, která by jimi vedenou polemiku s právními závěry obecných soudů posouvala do roviny ústavněprávní. Napadenými rozsudky nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Za těchto okolností mu proto nezbylo, než jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu