ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.20.14.1
sp. zn. Pl. ÚS 20/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu navrhovatele Philippa Janýra, zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. III. ÚS 209/06, takto:
I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 209/06, s e p o v o l u j e .
II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 209/06 s e r u š í .
III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 209/06 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 20/14.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem ze dne 24. 9. 2014 se navrhovatel domáhá podle ustanovení §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obnovy řízení a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 209/06, kterým Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný navrhovatelem podanou ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 48 T 1/2003, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 92/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 916/2005.
2. Jak vyplývá ze samotného návrhu na obnovu řízení, z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 209/06 a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 1/2003, výše citovaná rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci trestního řízení, v němž byl navrhovatel výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, a dále mu byl uložen podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, na dobu pěti let. Dovolání navrhovatele proti uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, v tehdy platném znění, jako zjevně neopodstatněné.
3. Ústavní stížnost navrhovatele, v níž obsáhle namítal celou řadu pochybení ze strany obecných soudů (vady trestního řízení, vadný proces dokazování, včetně tzv. opomenutého důkazu, nesprávně zjištěný skutkový stav, zpochybnění právní kvalifikace a naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, porušení zákazu reformationis in peius či nerespektování práva na obhajobu v odvolacím řízení ze strany vrchního soudu atp.), Ústavní soud odmítl předmětným usnesením sp. zn. III. ÚS 209/06 jako zjevně neopodstatněnou, když konstatoval, že "řízení v trestní věci stěžovatele bylo vedeno v souladu s procesními předpisy, rozhodnutí z něj vzešlá nenesou znaky libovůle, (...) a v projednávané věci nedošlo ze strany obecných soudů k pochybením, jež by měla ústavněprávní relevanci."
4. Navrhovatel v návrhu poukazuje na to, že Ústavní soud ve své argumentaci obsažené v odůvodnění předmětného usnesení sp. zn. III. ÚS 209/06 vycházel mj. z tvrzení Vrchního soudu v Praze uvedených v jeho vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 4. 2007, aniž by jej však navrhovateli předtím zaslal k případnému vyjádření (replice), ačkoliv v něm vrchní soud uvedl řadu nových skutečností významných pro daný případ, čímž dle názoru navrhovatele Ústavní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Janýr proti České republice ze dne 31. 10. 2013, č. 42937/08, jehož úřední překlad do českého jazyka tvoří přílohy nyní projednávaného návrhu (spolu s jeho originálním zněním ve francouzském jazyce, dostupný rovněž na http://hudoc.echr.coe.int), v němž ESLP v uvedeném postupu Ústavního soudu shledal porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konkrétně práva na obhajobu, garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy. Ve zbývajících částech ESLP stížnost navrhovatele, v níž namítal porušení svého práva na obhajobu ze strany vrchního soudu, nespravedlnost trestního řízení proti němu vedeného či porušení jeho práva na soukromí v důsledku nezákonného provedení prohlídky jiných prostor, shledal neopodstatněnou. Návrh navrhovatele na přiznání spravedlivého zadostiučinění ESLP zamítl, neboť konstatoval, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která navrhovateli vznikla.
5. Na výzvu Ústavního soudu k vyjádření se k podanému návrhu na povolení obnovy řízení, zaslanou Městskému soudu v Praze, Vrchnímu soudu v Praze a Nejvyššímu soudu, reagoval pouze vrchní soud a Nejvyšší soud.
6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření především odkázal na obsah svého vyjádření k ústavní stížnosti navrhovatele v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 209/06, které nyní znovu rekapituloval. Opětovně tak odmítal jakékoliv námitky navrhovatele stran nerespektování jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení a "i přes předestřené rozhodnutí ESLP" setrval na tom, že "způsob řešení trestní věci byl ovlivněn obstrukčním jednáním obžalovaného a jeho obhájce" a z tohoto důvodu navrhuje, aby "návrhu obžalovaného Janýra Ústavní soud nevyhověl."
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření rovněž ve stručnosti odkázal na své vyjádření k ústavní stížnosti navrhovatele v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 209/06. K podanému návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem se "nemohl nikterak vyjádřit, neboť Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nemá k dispozici."
II.
8. Podle ustanovení §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
9. Při zkoumání podmínek pro obnovu řízení Ústavní soud respektoval, že ESLP je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy ČR, ustanovení §117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Dále ověřil, že návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci (§119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), navrhovatel je oprávněnou osobou (§119 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh byl podán včas v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě (§119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť předmětný rozsudek ESLP ve věci Janýr proti České republice ze dne 31. 10. 2013 se stal konečným dne 24. 3. 2014, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak ostatně vyplývá i ze sdělení ESLP právnímu zástupci navrhovatele ze dne 26. 3. 2014, přiloženého v anglickém originále k návrhu.
10. Podle ustanovení §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak.
11. Při posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení vycházel Ústavní soud především ze závěrů, obsažených v předmětném rozsudku ESLP ve věci Janýr proti České republice ze dne 31. 10. 2013, v němž, jak již bylo výše uvedeno, ESLP konstatoval porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a práva na obhajobu, garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, které spatřoval v postupu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti navrhovatele, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 209/06, kdy Ústavní soud v odůvodnění citovaného usnesení při vypořádání námitky navrhovatele stran nerespektování jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení sice připustil, že "postup vrchního soudu nebyl sice zcela standardní", nicméně následně dovodil, že vrchní soud "v zásadě nezasáhl do práva na obhajobu stěžovatele takovou měrou, aby tím byla zdůvodněna kasace napadených rozhodnutí Ústavním soudem." Z argumentace Ústavního soudu, že "v projednávaném případě totiž nelze odhlédnout od očividně obstrukčního jednání stěžovatele, který se k řízení před odvolacím soudem v roce 2004 a 2005 ani jednou nedostavil, údajně z důvodů pracovní zaneprázdněnosti", pak ESLP dovodil, že k tomuto závěru Ústavní soud dospěl "s poukazem na skutečnosti", obsažené ve stanovisku (vyjádření) vrchního soudu k ústavní stížnosti navrhovatele, "a to aniž výslovně na ně odkazoval." Za této situace, kdy "stanovisko, které vrchní soud předložil Ústavnímu soudu, v porovnání s jeho předchozími rozhodnutími obsahovalo některé doplňující skutečnosti" a "mimo to není možné učinit závěr, že toto stanovisko bylo nadbytečné či že nemělo žádný vliv na rozhodnutí Ústavního soudu", ESLP dospěl k závěru, že "dodržení práva na spravedlivý proces s ohledem zejména na respektování zásady kontradiktorního řízení vyžadovalo, aby měl stěžovatel možnost se ke stanovisku vrchního soudu vyjádřit, nebo aby o něm byl alespoň informován a mohl se rozhodnout, zda na něj bude reagovat, či nikoliv (viz mutatis mutandis 3A.CZ s. r. o. proti České republice, č. 21835/06, rozsudek ze dne 10. února 2011, §39). Tuto možnost přitom neměl." (srov. citovaný rozsudek ve věci Janýr proti České republice ze dne 31. 10. 2013, bod 57).
12. Z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 209/06 pak zřetelně vyplývá, že vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti navrhovatele ze dne 11. 4. 2007 (č. l. 78 spisu), v němž vrchní soud mj. polemizuje s námitkami navrhovatele stran porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení ("namítaný postup vrchní soud zvolil na základě dosavadního postupu obhájců tehdy obžalovaného Janýra, který lze označit ... za obstrukční, tak postupu jeho samotného, když ten se k řízení před odvolacím soudem v roce 2004, či v roce 2005 ani jednou nedostavil, údajně z důvodu pracovní zaneprázdněnosti."), Ústavní soud navrhovateli k replice nezasílal.
13. Za tohoto stavu, kdy Ústavní soud v předmětném usnesení sp. zn. III. 209/06 odmítl jako zjevně neopodstatněnou námitku navrhovatele stran porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení, a to s (implicitním) odkazem na skutečnosti předestřené ve vyjádření vrchního soudu k ústavní stížnosti, aniž by je však zaslal navrhovateli k replice, nachází se toto usnesení v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu ve smyslu ustanovení §119b odst. 1 a odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Nyní projednávaný návrh na obnovu řízení proto Ústavní soud považuje za přípustný (srov. a contrario ustanovení §119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť následky porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, jak konstatoval ESLP, i nadále trvají, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním původní ústavní stížnosti navrhovatele k opětovnému meritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu, v jehož rámci bude navrhovateli rovněž umožněno seznámit se a případně se vyjádřit k tvrzením vrchního soudu, v nichž rozporoval navrhovatelovy námitky stran porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení. Za této situace považuje Ústavní soud za nadbytečné zabývat se otázkou přípustnosti návrhu i podle ustanovení §119a odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 209/06, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 20/14 [srov. §11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem podle ustanovení §119b odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu