ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.50.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 50/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Jaroslava Fenyka, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické o návrhu stěžovatele Davida Záleského, zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Starobrněnská 13, Brno, na obnovu řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. III. ÚS 3050/09, takto:
I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 3050/09 se povoluje.
II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8 se ruší.
III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 3050/09 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 50/13.
Odůvodnění:
1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 10. 5. 2012 se navrhovatel domáhal obnovy řízení o ústavní stížnosti, které skončilo usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 pro zjevnou neopodstatněnost a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 pro opožděnost. Navrhovatel dále žádal, aby Ústavní soud následně zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinné právní prostředky garantovaného článkem 13 Úmluvy, přičemž se odvolával na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém [ustanovení §119 až §119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] byly v projednávaném případě splněny.
3. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. článek 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, ustanovení §117 zákona o Ústavním soudu a článek 46 odst. 1 Úmluvy].
4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení §119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10 se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle článku 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int.
5. Návrh byl shledán přípustným podle ustanovení §119a zákona o Ústavním soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy spočívající v meritorním neprojednání jeho ústavní stížnosti Ústavním soudem ve vztahu k rozsudkům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva (dále též "Evropský soud"), který se zabýval pouze včasností ústavní stížnosti ve vztahu k těmto rozsudkům a nikoli věcí samou.
6. Z ústavní stížnosti, návrhu na obnovu řízení, jeho příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3050/09 a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 126/2003 zjistil Ústavní soud následující.
7. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 shledal navrhovatele vinným trestným činem pojistného podvodu dle ustanovení §250a odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že u České pojišťovny a Generali pojišťovny uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu pravého kolena, ke kterému mělo dojít dne 31. 7. 1995, ačkoli věděl, že spoluobžalovaný MUDr. Oldřich Václavek lékařskou dokumentaci k jeho údajnému úrazu zfalšoval a úraz se ve skutečnosti nestal, za což byl navrhovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem v trvání čtyř roků a dále mu bylo uloženo ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil způsobenou škodu ve výši 469 000 Kč.
8. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 odvolání navrhovatele zamítl pro nedůvodnost, neboť soud prvního stupně své skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil.
9. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 dovolání navrhovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, poněvadž navrhovatel všemi námitkami primárně vytýkal nesprávnost skutkových zjištění včetně neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů, čímž nevystihl deklarovaný dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jiný v zákoně taxativně stanovený důvod.
10. Ústavní soud usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8 navrhovatelovu ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 pro zjevnou neopodstatněnost a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 pro opožděnost. Důvody vedoucí Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání posoudil Ústavní soud jako logicky, podrobně a přesvědčivě odůvodněné a vysvětlil, že v případě námitek jiných než vycházejících z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu je posledním procesním prostředkem již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti, přičemž dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se zde uplatnit nemůže, neboť mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, nebyl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
11. Na podkladě stížnosti navrhovatele Evropský soud rozsudkem ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10 rozhodl, že došlo k porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, neboť výklad přijatý Ústavním soudem ohledně procesní podmínky včasnosti ústavní stížnosti zabránil stěžovatelům domoci se věcného přezkumu celých jejich ústavních stížností, a tím bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu.
12. V uvedeném rozsudku Evropský soud neshledal rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání rozporným s jeho relevantní judikaturou ani svévolným. Přístup Ústavního soudu posoudil ve svém důsledku jako požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, což výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž k situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost.
13. Evropský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08, v nichž Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Z toho dovodil, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a dále také to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví §265b odst. 1 trestního řádu - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto Evropskému soudu jevil jako přehnaně formalistický.
14. Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8 je ve smyslu §119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním celé původní ústavní stížnosti k meritornímu přezkumu.
15. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 3050/09, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 50/13 [srov. §11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle §119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu