ECLI:CZ:US:2015:1.US.1.15.1
sp. zn. I. ÚS 1/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Plain Energy CZ s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 252/6, zastoupené JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2014 č. j. 33 Cdo 740/2014-162 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2013 č. j. 14 Co 1270/2012-148 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností, s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. 14 Co 1270/2012, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. 17 C 161/2010 ve výroku zamítajícím žalobu stěžovatelky proti žalovanému Jánu Bittalovi na zaplacení 2.351.166 Kč s příslušenstvím, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen co do výše přiznané náhrady a jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatelka jako budoucí kupující uzavřela dne 10. 12. 2008 se žalovaným (budoucím prodávajícím) smlouvu o budoucí kupní smlouvě, podle níž měla být do 18 měsíců po podpisu této smlouvy uzavřena kupní smlouva, jíž žalovaný převede na žalobkyni vlastnické právo ke specifikovaným pozemkům za kupní cenu 7.837.220 Kč. Žalovaný se zároveň zavázal poskytnout stěžovatelce maximální součinnost při jednání s orgány státní správy ohledně výstavby fotovoltaického zařízení na předmětných pozemcích. Dispoziční právo žalovaného k dotčeným pozemkům bylo přitom omezeno usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 7. 2008 sp. zn. 14 Nc 14198/2008, o nařízení exekuce.
3. Účastníci si sjednali, že smlouva zanikne, nebude-li (mimo jiné) do 2 měsíců od jejího podpisu uzavřena mezi stěžovatelkou, žalovaným a exekutorem dohoda upravující úhradu dlužné částky, na niž byla nařízena exekuce, formou úhrady dluhu z kupní ceny. Současně se strany dohodly, že žalovaný zaplatí stěžovatelce smluvní pokutu ve výši 30 % kupní ceny, pokud nesplní veškeré povinnosti pro něj z této smlouvy vyplývající. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že by předmětná třístranná dohoda byla ve lhůtě dvou měsíců od podpisu smlouvy uzavřena, nebo že by byla obsažena v protokolu o jednání ze dne 23. 1. 2009 před soudním exekutorem. Žalovaný si nakonec musel prostředky na uhrazení exekvované sumy zajistit jinak.
4. Z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že vznik práva stěžovatelky na smluvní pokutu byl závislý na splnění odkládací podmínky. Jelikož tato podmínka splněna nebyla, právo na zaplacení smluvní pokuty stěžovatelce nevzniklo.
5. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 11. 9. 2014 č. j. 33 Cdo 740/2014-162 odmítl i stěžovatelčino dovolání v dané věci.
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že "podstatou celé transakce byla povinnost uhrazení dluhu z kupní smlouvy s tím, že plnění této kupní ceny půjde na dluh prodávajícího - povinného a žalovaného v této kauze". Jak prý správně podotkl odvolací soud, předpokladem platné koupě bylo ukončení exekuce a stěžovatel měl proto jasný zájem, aby bylo zaplaceno a k ukončení exekuce skutečně došlo. Stěžovatelka však polemizuje s právními úvahami odvolacího soudu, které vedly k závěru, že na smluvní pokutu nemá nárok. Vytkla mu, že jeho nároky na formulaci smlouvy byly formalisticky přehnané a zasáhly tak do její smluvní svobody. Všechny soudy rozhodující ve věci prý nedostatečně zhodnotily vůli stran, uzavírajících dotčenou smlouvu. Ani inkriminovaný protokol z 23. 1. 2009 o jednání s exekutorem nelze podle stěžovatelky hodnotit izolovaně od dalšího chování stran, které ukazuje na jejich skutečnou vůli a které musí být dána přednost před jejím formálním projevem. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka především vytkla, že pokud shledal předestřenou právní otázku již vyřešenou v souladu s jeho judikaturou, měl rovněž posoudit, zda tato právní otázka je vyřešena také v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu, odmítajícími přehnané nároky orgánů veřejné moci na formulaci smlouvy.
7. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyla dotčena ústavním pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí a nemohl proto napadená rozhodnutí považovat za nesouladná s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Do autonomie interpretace poústavního práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ve zkoumaném případě postupovaly soudy v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily přitom žádná stěžovatelčina základní práva.
11. Ústavní stížnosti je přitom založena v zásadě pouze na odlišném právním názoru stěžovatelky. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Takový postup by v zásadě posunoval Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí.
12. K podstatě věci nutno zopakovat, že exekuovaná pohledávka byla zaplacena bez součinnosti stěžovatelky. Dle názoru odvolacího soudu stěžovatelkou předložená listina (protokol o jednání mezi exekutorem a žalovaným jakožto povinným ze dne 23. 1. 2009) nesplňovala požadavky třístranné dohody, na jejíž uzavření byl její nárok na smluvní pokutu vázán. Vzhledem k tomu, že jednou ze strany této dohody měla být i stěžovatelka, která jinak neměla v probíhajícím exekučním řízení žádného postavení, bylo evidentní, že smyslem jejího účastenství v dohodě měl být její závazek k zaplacení exekuované pohledávky, který měl zamezit dalšímu průběhu exekuce. Stěžovatelka se však k ničemu v předložené listině nezavázala.
13. Tento výklad nelze považovat za přehnaně formalistický, ale odpovídající vůli stran, které však vzápětí začala stěžovatelka dávat jiný smysl. Na závěrech odvolacího soudu není možno ani shledat nic - z hlediska stěžovatelky - překvapivého. Žalovaný totiž i ve svém odvolání zdůrazňoval, že nebyla uzavřena žádná třístranná dohoda, zamýšlená ve smlouvě, která by upravovala úhradu dlužné částky, ale pouze došlo dne 23. 1. 2009 k jednání mezi ním jako povinným a exekutorem. Poukázal přitom na skutečnost, že obchod nebyl realizován pouze z toho důvodu, že žalobkyně nebyla schopna postupovat při realizaci svého záměru tak, aby strany mohly včas přistoupit k uzavření samotné kupní smlouvy a následnému zaplacení kupní ceny, aby mu již nehrozilo riziko prodeje předmětných pozemků v exekuci. Nakonec si musel zajistit prostředky na uhrazení exekuované sumy jinou cestou.
14. Na uvedeném právním názoru nelze spatřovat nic, co by opravňovalo Ústavní soud k hlubší ingerenci do daného případu. Rovněž Nejvyšší soud zřetelně a logicky odůvodnil, proč bylo nutno stěžovatelčino dovolání odmítnout. Právní závěry ve věci učiněné jsou tedy výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces ostatně podle ustálemné judikatury Ústavního soudu nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.
15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu