ECLI:CZ:US:2015:1.US.1055.15.1
sp. zn. I. ÚS 1055/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hradce, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014 č. j. Ncp 1304/2014-272 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2014 č. j. Ncp 1304/2014-272 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
2. V odůvodnění usnesení vrchní soud poukázal na námitku nedostatku věcné příslušnosti ve smyslu §104a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterou stěžovatel uplatnil v řízení vedeném mezi ním jako žalobcem a OSA - Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dříve OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s.). Vrchní soud vyložil, že předmětem žaloby je nárok plynoucí z tvrzeného porušení smlouvy mezi stěžovatelem a žalovaným o zastupování autorských práv, konkrétně nevyplacení odměny za užití stěžovatelových děl ve vysílání České televize. Nejde tak o spor o nárocích vycházejících z autorského zákona ve smyslu §9 odst. 2 písm. b) o. s. ř., v tehdy účinném znění, a v prvním stupni je proto podle §9 odst. 1 o. s. ř. dána příslušnost okresních soudů.
3. Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 7. 4. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu zrušil. Namítal zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil přesvědčení, že předmětem sporu je poskytnutí odměny za užití hudebních děl stěžovatele ve vysílání televize v letech 1990, 1991 a 1992, a jde tedy o spor o nárocích vycházejících z autorského zákona, k jehož projednání je věcně příslušný krajský soud. Vrchnímu soudu mimoto vytkl nepřesnosti v odůvodnění usnesení, týkající se označení předmětu sporu a data podání žaloby (žaloba ze dne 27. 12. 1993, nikoli podaná dne 28. 6. 1999, jak uvedl vrchní soud v napadeném usnesení).
II. Posouzení ústavní stížnosti
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem vrchního soudu, podle něhož se v případě žaloby z titulu smlouvy o zastupování autorských práv ze dne 19. 2. 1987, uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným, nejedná o spor o nárocích vycházejících z autorského zákona ve smyslu §9 odst. 2 písm. b) o. s. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle aktuálního znění zákona zahrnuto pod písm. g) téhož ustanovení], a v prvním stupni je proto dána věcná příslušnost okresních soudů podle obecného ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř.
8. Danou právní otázkou se Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele zabýval již v minulosti, přičemž usnesením ze dne 13. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 211/99 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999 č. j. 3 Co 33/98-52, jímž byla věc obdobného druhu namísto Městského soudu v Praze, který o ní původně rozhodoval, postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu věcně příslušnému.
9. V odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 211/99 Ústavní soud vyložil, že "ústavní imperativ plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je podmíněn zákonem, jímž je v dané věci občanský soudní řád; ten jako jednu z početných výjimek z obecné příslušnosti okresních soudů stanoví, že jako soudy I. stupně rozhodují krajské soudy (v dané věci Městský soud v Praze), jestliže jde o nároky z autorského zákona; takovými nároky i podle přesvědčení Ústavního soudu však nejsou ty, které, jak ve shodě se zákonem dovodil vrchní soud, nemají svůj původ v autorském zákoně, ale odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů. V posuzované věci nejde totiž ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl, ani o otázky původcovství k nim apod., ale jde - v podstatě o právně jednoduché posouzení - řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá."
10. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud svým postupem nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele za situace, kdy provedl interpretaci a aplikaci ustanovení §9 o. s. ř. způsobem, který nepředstavuje vybočení z ústavního rámce jeho činnosti a který navíc odpovídá právnímu názoru vyslovenému ve výše citovaném usnesení Ústavního soudu, které bylo vydáno v právně obdobné věci a za účasti stěžovatele.
11. Ke kasaci napadeného usnesení vrchního soudu pro zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nemohly vést ani stěžovatelem tvrzené nepřesnosti v jeho odůvodnění, týkající se označení předmětu sporu a data podání žaloby. Stěžovatel ostatně ani netvrdil, že by tyto nepřesnosti měly vliv na posouzení věci, resp. rozhodnutí o stěžovatelově námitce nedostatku věcné nepříslušnosti okresního (obvodního) soudu k projednání jeho věci. Pokud stěžovatel poukazoval na to, že předmětem sporu je poskytnutí odměny za užití jeho hudebních děl, nic to nemění na jádru věci, jímž jsou nároky ze smlouvy o zastupování autorských práv uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným; to je zjevné i z podání samotného stěžovatele, který k ústavní stížnosti přiložil žalobu ze dne 27. 12. 1993, kterou bylo řízení zahájeno, přičemž přílohu žaloby tvořila mj. i smlouva o zastupování ze dne 19. 2. 1987, z níž mají stěžovatelem uplatňované nároky vyplývat.
III. Závěr
12. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu