ECLI:CZ:US:2015:1.US.1065.15.1
sp. zn. I. ÚS 1065/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Cvikla a Ing. Blanky Cviklové, zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Pecková 9, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. února 2015 č. j. 23 Cdo 2080/2013-92 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2013 sp. zn. 69 Co 5/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo podle jejich názoru porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelé uzavřeli se společností KVINT Praha s. r.o. (dále jen "vedlejší účastník") dne 3. listopadu 2006 smlouvu o dílo, jíž se vedlejší účastník v postavení zhotovitele zavázal pro stěžovatele v postavení objednatelů provést dílo spočívající ve vestavbě dvou bytů do půdních prostor, a to v rozsahu stanoveném stavební dokumentací. Pro případ prodlení se zhotovením a předáním díla byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,05% ceny díla za den prodleni, pro prodlení přesahující 30 dnů pak smluvní pokutu ve výší 0,2% z ceny díla za den prodleni. Zhotovitel (vedlejší účastník) se podle stěžovatelů dostal do prodlení, a proto se po něm domáhali úhrady smluvní pokuty ve výši 1.250.000 Kč. Přílohou smlouvy o dílo bylo i stavební povolení vydané Úřadem Městské části Praha 6 pod č. j. Výst. 4811/05/Slo/D-1743-Dej, ve kterém byla půdní vestavba povolena jako vestavba ve formě jedné bytové jednotky. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 24. 7. 2012 č. j. 47 C 28/2011-52 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2012 č. j. 47 C 14/2012-62 žalobě stěžovatelů v plném rozsahu vyhověl, neboť dospěl k názoru, že smlouva o dílo byla mezi stranami sporu uzavřena a vedlejší účastník se skutečně dostal do prodlení s provedením sjednaného díla. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze svým napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Toto své rozhodnutí založil Městský soud v Praze na právním názoru, podle kterého je v rozporu se zákonem uzavření smlouvy o dílo, ve které je sjednáno dílo odlišné od díla, na které již bylo vydán pravomocně stavební povolení. Podle názoru Městského soud v Praze je takto uzavřená smlouva o dílo neplatná pro její rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku. K dovolání stěžovatelů věc přezkoumal Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem dovolacího soudu ze dne 2. února 2015 č. j. 23 Cdo 2080/2013-92 dovolání stěžovatelů zamítl. Své úvahy založil Nejvyšší soud na tom, že názor Městského soudu v Praze ohledně neplatnosti smlouvy o dílo neobstojí. Dovolání stěžovatelů však zamítl, protože se dle jeho názoru vedlejší účastník při realizaci díla vůbec nedostal do prodlení pro prodlení stěžovatelů s opatřením stavebního povolení.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na to, že k otázce, zda se dostali do prodlení s pořízením stavebního povolení, nebyla před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím snesena žádná tvrzení ani důkazy, Nejvyšší soud proto pochybil tím, že zaujal právní názor k otázce, která před ostatními soudy nebyla vůbec probírána. Stěžovatelům tak odňal právo se k této věci vyjádřit, protože Nejvyšší soud tento svůj právní názor předem účastníkům nepředestřel. Jedná se tedy o překvapivé rozhodnutí, která Ústavní soud ve své judikatuře shledává jako protiústavní. Nejvyšší soud sice ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku konstatoval nesprávnost závěrů odvolacího soudu, avšak nápravu ve věci nezjednal. Stěžovatelé dále argumentují proti závěrům městského soudu v napadeném a Nejvyšším soudem zrušeném rozsudku.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem a svou konstantní judikaturou a dostatečně svůj právní názor na jím posuzované otázky podústavního práva ve svém napadeném rozhodnutí vyložil. V jeho postupu a argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost. Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rozhodnutím překvapivým. Nejvyšší soud změnil právní názor městského soudu, avšak na základě skutkových zjištění, která byla v rámci předchozího soudního řízení stěžovateli dostatečně předestřena či jemu známa. Ústavní soud se podrobněji nezabýval argumentací stěžovatelů proti právním závěrům městského soudu, neboť odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu bylo Nejvyšším soudem změněno, a proto námitky stěžovatelů proti původnímu odůvodnění městského soudu již postrádají relevanci.
8. Protože v posuzovaném případě nedosahují námitky stěžovatelů ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu