ECLI:CZ:US:2015:1.US.1145.14.1
sp. zn. I. ÚS 1145/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Bulinského, zastoupeného Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem tř. Kapitána Jaroše 13, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 54 C 90/2010-52 ze dne 7. 12. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 249/2012-83 ze dne 6. 2. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3781/2013-99 ze dne 17. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor s právem na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví a dále pro porušení rovnosti účastníků řízení, narušení právní jistoty a legitimního očekávání. Přitom odkázal na čl. 11, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt č. 19 situovaný v šestém podlaží domu na ul. X1 (dále jen "byt"). Tento byt měla podle rozsudku v nájmu teta stěžovatele jako vojenský byt až do své smrti dne 22. 6. 1992, poté ho dále užíval stěžovatel. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel byt užíval bez právního důvodu, protože na něj po smrti jeho tety nepřešel nájem bytu. To městský soud zdůvodnil odkazem na §706 odst. 1 a §709 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Zároveň městský soud neshledal důvod přiznat stěžovateli přiměřenou bytovou náhradu dle §713 odst. 1 obč. zák., protože od roku 1995 vlastní dům v B., kde i s rodinou bydlí, čímž je jeho bytová potřeba zcela uspokojena. Městský soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že v bytě žije přes týden a potřebuje ho kvůli výkonu práce advokáta a honorárního konzula Estonské republiky. Podle městského soudu je totiž do středu města možné dojet z B. cca za půl hodiny, což pro výkon činnosti advokáta ani honorárního konzula nemůže být překážkou.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl potvrzen napadený rozsudek městského soudu. Podle krajského soudu by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby někdo získal bytovou náhradu za situace, kdy má svou bytovou potřebu řadu let nadstandardně uspokojenou. Krajský soud dále uvedl, že v předcházejícím řízení nebylo prokázáno, zda stěžovatel v bytě bydlel ještě za života své tety, a zda mu tedy vůbec někdy svědčilo právo bydlet v bytě do zajištění přiměřené bytové náhrady podle §713 odst. 1 obč. zák. Provádění dokazování v tomto směru ovšem nebylo nutné právě s ohledem na zjištění, že bytová potřeba stěžovatele je zajištěna. Ani krajský soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že byt potřebuje pro výkon činnosti advokáta a honorárního konzula.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nevylíčil, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Krajský soud jasně vyjádřil, v čem spatřuje rozpor s dobrými mravy, a jeho rozhodnutí nezáviselo na vyřešení právních otázek, v nichž měl dle stěžovatele nižší soud pochybit.
II. Argumentace stěžovatele
Podle stěžovatele městský soud nesprávně dovodil, že jeho právo na bytovou náhradu zaniklo, a to v důsledku neuplatnění do roku 1995. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu upozorňuje, že se nemohl domáhat bytové náhrady dříve, protože povinnost zajistit bytovou náhradu lze uplatnit jen jako obranu ve sporu o vyklizení bytu. Navíc městský soud řešil tuto otázku nad rámec žaloby a bez řádného poučení stran o změně právní kvalifikace, tedy aniž by jim umožnil se k věci vyjádřit a navrhovat důkazy. Tím zvýhodnil stěžovatelovu protistranu, porušil právo na spravedlivý proces a rovnost stran. Podle stěžovatele pochybil i krajský soud, když se těmito procesními pochybeními městského soudu nezabýval a jinak se s rozsudkem ztotožnil.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by právo na zajištění náhradního bydlení ztratil zakoupením vlastní nemovitosti. Zdůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nedostatečné.
Dále má stěžovatel za to, že Nejvyšší soud špatně vyhodnotil jeho dovolání. To mělo obsahovat všechny požadované náležitosti, a Nejvyšší soud tak pochybil, když stěžovateli neposkytl ochranu proti výše uvedeným pochybením nižších soudů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a zjistil, že v rámci nosných důvodů těchto rozhodnutí nebyla řešena otázka, zda stěžovatelovo právo na zajištění bytové náhrady zaniklo v důsledku jeho neuplatnění do roku 1995.
Skutečným důvodem, proč městský soud ani krajský soud nepřiznaly stěžovateli přiměřenou bytovou náhradu, bylo zjištění, že stěžovatel již řadu let vlastní dům v B., a jeho bytová potřeba je tedy uspokojena. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, přiměřené bytové náhrady dle §713 odst. 1 obč. zák. se podle městského a krajského soudu nemůže domáhat osoba, která má uspokojenou svou bytovou potřebu, jelikož v takové situaci je její požadavek v rozporu s dobrými mravy.
To, že obecné soudy tuto otázku řešily, nelze považovat za překročení žalobního návrhu ani za změnu právní kvalifikace. Nelze v tom ani spatřovat překvapivost napadených rozhodnutí. Stěžovatel totiž namítal, že je chráněn právě §713 odst. 1 obč. zák. a má právo na bytovou náhradu. Vznesl tedy zásadní námitku, a muselo mu tak být zřejmé, že její důvodnost budou obecné soudy povinny posoudit.
Už městský soud přitom v rámci dokazování řešil otázku, jak má stěžovatel bytovou potřebu uspokojenu. Byly provedeny listinné důkazy týkající se stěžovatelova domu v B. (s. 2-3 napadeného rozhodnutí městského soudu), kromě toho to bylo i předmětem stěžovatelovi výpovědi. Stěžovatel se tak mohl v rámci dokazování vyjádřit k otázce vlastnictví domu v B. Rovněž své právní námitky ohledně nemožnosti domáhat se bytové náhrady kvůli vlastnictví domu mohl před obecnými soudy uplatnit, a to nejpozději před soudem odvolacím.
Je však třeba zdůraznit, že tato skutková zjištění stěžovatel nerozporuje. Stěžovatel totiž především nesouhlasí s jejich právními důsledky. Podle stěžovatele ho skutečnost, že vlastní rodinný dům, nemůže připravit o právo na bytovou náhradu. Takový závěr obecných soudů považuje stěžovatel za nedostatečně zdůvodněný.
Ústavní soud však musí připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4489/12 ze dne 4. 6. 2014, bodě 15, "[i]nterpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá".
Je pravda, že obecné soudy se vypořádaly s námitkou stěžovatele, že má právo na bytovou náhradu, poměrně stručně - především poukazem na to, že vlastní rodinný dům, a na rozpor jeho námitky s dobrými mravy. Tyto důvody jsou však v rozhodnutích srozumitelně vyjádřeny a nesouhlas stěžovatele s těmito důvody jejich protiústavnost založit nemůže.
Dále stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, ačkoliv splňuje všechny požadované náležitosti. Ústavní soud ovšem zjistil, že Nejvyšší soud i přesto na námitky stěžovatele ve svém napadeném usnesení reagoval. Podle Nejvyššího soudu krajský soud srozumitelně vyjádřil, proč nepřiznal stěžovateli právo na přiměřenou bytovou náhradu a v čem spatřuje rozpor tohoto stěžovatelova požadavku s dobrými mravy. Nejvyšší soud dále uvedl, že v posuzované věci nehraje roli subjektivní zájem stěžovatele na dalším užívání bytu, ale objektivní zájem na jeho ochraně před újmou, která by mu mohla být vyklizením bytu způsobena. Rozhodnutí napadené dovoláním nezáviselo podle Nejvyššího soudu ani na vyřešení těch otázek, v nichž měl krajský soud dle stěžovatele pochybit. Ačkoliv tedy bylo dovolání odmítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu, na zásadní námitky stěžovatele Nejvyšší soud odpověděl., a to navíc způsobem v zásadě shodným s hodnocením Ústavního soudu (viz výše).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu