ECLI:CZ:US:2015:1.US.1147.15.1
sp. zn. I. ÚS 1147/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Rozálie Pilarové, zastoupené opatrovníkem Ladislavem Lakatošem, právně zastoupené Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem Rozstání 77, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2015, č. j. 26 Cdo 5115/2014-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání, podané stěžovatelkou proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. 6. 2014 č. j. 12 Co 172/2014-193. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka jako dovolatelka neuvedla žádný relevantní údaj vztahující se k přípustnosti dovolání. V dovolání sice obecně uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (co do posouzení promlčení nároku) a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (co do povinnosti žalobkyně platit nevyúčtované zálohy na služby spojené s užíváním bytu)", avšak podle Nejvyššího soudu na řešení uvedených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Stěžovatelka sice uvedla ve svém dovolání, že "dovolacím soudem je rozhodována rozdílně otázka výše nájemného v případě, kdy platně uzavřený nájemní poměr je následně měněn neplatnými nájemními smlouvami", avšak neodkázala v této souvislosti na žádnou konkrétní rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že jako důvod přípustnosti dovolání neuváděla jen rozpor se stávající judikaturou, ale i to, že rozhodovaná problematika nebyla dosud na úrovni Nejvyššího soudu rozhodována. Podle stěžovatelky je z jejího dovolání odvoditelné, které konkrétní otázky měla na mysli a které právní otázky dosud Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil. Stěžovatelka namítá, že odmítnutím jejího dovolání došlo k narušení rovnosti stran v předmětném občanskoprávním řízení, čímž jí bylo upřeno právo na přezkum napadeného rozhodnutí v rámci mimořádného opravného prostředku, přestože přípustnost byla odvoditelná z obsahu jejího podání.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319), účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka dostatečně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a občanského soudního řádu. V případě stěžovatelky náleželo posouzení Nejvyššího soudu, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelkou předestřené vady řízení s ohledem na jejich průmět do jejích základních práv a svobod zakládá přípustnost dovolání nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne. Ústavní soud pak v posuzovaném případě neshledal postup Nejvyššího soudu jako neústavní.
8. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu