ECLI:CZ:US:2015:1.US.1177.15.1
sp. zn. I. ÚS 1177/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Z. C., zastoupeného Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Podveská 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015 č. j. 26 Cdo 290/2015-268, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. března 2014 č. j. 15 Co 39/2014-157 a proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 15. října 2013 sp. zn. 9 EXE 360/2013-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 10 odst. 1, 2, čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny záklaních práv a svobod, jakož i čl. 8 a čl. 18 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
2. Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 9 EXE 360/2013-90 rozhodl o návrhu na zastavení exekuce ve věci oprávněných, nezletilých dětí stěžovatele (zastoupených jejich matkou A. C.) proti povinnému stěžovateli tak, že jeho návrh zamítl. Stěžovatel usiloval o to, aby byla zastavena exekuce k vymožení výživného, které dluží, formou exekučního příkazu, kterým bylo pozastaveno stěžovatelovo řidičské oprávnění. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal žádný ze zákonných důvodů, pro který by bylo možno návrhu na zastavení exekuce vyhovět.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře svým usnesením ze dne 4. 3. 2014, č. j. 15 Co 39/201-157 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 10. 2. 2015, č. j. 26 Cdo 290/2015-268 odmítl I stěžovatelovo dovolání v dané věci.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že exekuce byla vedena pro vymáhání dlužného výživného pro jeho nezletilé syny ve výši 74.100 Kč a 47.600 Kč. Dne 16. 4. 2013 vydal soudní exekutor exekuční příkaz pozastavením stěžovatelova řidičského oprávnění. Stěžovatel přitom tvrdil, že řidičský průkaz potřebuje pro zajištění svých potřeb a své rodiny.
5. Předložil soudu dohodu o provedení práce ze dne 28. 2. 2013, uzavřenou mezi Danielem Mrkvičkou jako zaměstnavatelem a stěžovatelem jako zaměstnancem, a smlouvu ze dne 1. 5. 2013, uzavřenou mezi společností Speed mail, s. r. o. a stěžovatelem. Sjednané pracovní pozice byly v obou případech "řidič". Že se s Danielem Mrkvičkou posléze neshodl a práci pro něj nevykonával a že ve společnosti Speed mail vykonává funkci jednatele, nepovažuje stěžovatel za podstatné. Rovněž neshledává nijak důležitým zjištění soudu, týkající se jeho vyjádření z roku 2012, že po těžké autonehodě již jako řidič pracovat nebude a nechce.
6. Podle stěžovatele soudy také nesprávně posoudily otázku, zda skutečně potřebuje řidičské oprávnění pro zajištění potřeb svých rodinných příslušníků, zejména dalších dvou nezletilých dětí, které se mu narodily ze vztahu se současnou partnerkou. Jedná se o dopravu jeho staršího syna do základní školy na trase Dlouhá Lhota - Tábor, kde prý není zcela vyhovující autobusové spojení. Z uvedených důvodů považuje stěžovatel napadená soudní rozhodnutí za nepřiměřená a represivní, pokud potvrzují daný způsob výkonu rozhodnutí, a požaduje, aby je Ústavní soud zrušil.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
9. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda nebylo protiústavně zasaženo do stěžovatelových práv, pokud vůči němu byla uplatněna exekuce shora popsanou formou. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího jen odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí a stručně zopakovat, co konstatoval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací.
11. Zjištěný příjem u zaměstnavatele D. Mrkvičky představoval pouze 1.500 Kč měsíčně, přičemž podle samotného stěžovatele mu část odměny nebyla vyplacena a přestali spolu komunikovat. Je tedy zřejmé, že možnost pracovat pro tohoto zaměstnavatele již neexistuje. Také pracovní smlouvu se společností Speed mail, kterou stěžovatel uzavřel na pozici řidiče "sám se sebou" v době, kdy mu exekutor pozastavil řidičské oprávnění, považoval soud oprávněně za nevěrohodnou a pro řízení bezvýznamnou. Soud tedy musel uzavřít, že žádný přesvědčivý důkaz o nezbytnosti řidičského oprávnění pro svoji práci stěžovatel nepředložil. Ani argumentaci založenou na prý nutné dopravě dítěte do školy soud neshledal případnou. Provedl důkaz příslušným výpisem z jízdního řádu a zjistil, že existuje standardní spojení do cílového okresního města v rozumných intervalech. Rovněž bylo vzato do úvahy dřívější tvrzení stěžovatele, že po autonehodě jako řidič pracovat nemůže a nebude. Soud prvního stupně přitom konstatoval, že pokud stěžovatel uvedl, že tehdy lhal (prý na radu státní zástupkyně a obavy z tehdejšího zaměstnavatele) a nyní prý mluví pravdu, tak zjevně vypovídá podle momentální situace, jak to pro sebe považuje za výhodné.
12. V uvedených závěrech obecných soudů nelze shledat žádný zásah do ústavně chráněných základních práv nebo svobod stěžovatele. I když, jen jako obiter dictum, je možno se ptát, zda by jiné způsoby exekuce nebyly v daném případě vhodnější, z hlediska ústavnosti napadená rozhodnutí nepochybně obstojí a jakýkoli zásah Ústavního soudu proto není namístě.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu