ECLI:CZ:US:2015:1.US.1198.15.1
sp. zn. I. ÚS 1198/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti TP Holding, a.s., IČ: 26694336, se sídlem Praha 3, Ondříčkova 609/27, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2015 č. j. 32 Co 2/2015-118 a výroku II rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. října 2014 č. j. 216 C 127/2014-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. dubna 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. října 2014 č. j. 216 C 127/2014-80 byla žalovanému uložena povinnost, aby ve stanovené lhůtě zaplatil stěžovatelce (žalované) částku 33 445,85 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 8 296 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatelky změnil Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 19. ledna 2015 č. j. 32 Co 2/2015-118 výrok II prvně uvedeného rozhodnutí tak, že výši nákladů řízení určil částkou 8 452,70 Kč. Oba soudy stanovily výši nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, přičemž aplikovaly i její ustanovení §14b odst. 1. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, o němž bylo v dané věci rozhodováno, byl podán na ustáleném vzoru používaném většinou advokátů. Současně zde šlo o typově stejný nárok (ve vztahu ke konkrétnímu typu pohledávky) jako v mnoha jiných návrzích na vydání elektronického platebního rozkazu stejného žalobce - právního nástupce původního věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek (vymáhání závazků z bankovních služeb), lišící se v podstatě jen výší žalovaných částek. Jinými slovy, jednalo se o typickou tzv. formulářovou žalobu, na kterou dopadá uvedené ustanovení, resp. novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 120/2014 Sb. Odvolací soud proto neshledal důvodnými námitky stěžovatelky, podle nichž neměl být §14b odst. 1 advokátního tarifu vůbec použit. K úpravě výše nákladů přistoupil pouze za účelem opravy blíže specifikované nesprávnosti výpočtu.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedená rozhodnutí měla porušit její legitimní očekávání spočívající v očekávané plné náhradě nákladů řízení, jejíž výše měla být správně určena částkou 22 241,40 Kč. Nadto považuje tato rozhodnutí za nepřezkoumatelná, resp. nedostatečně odůvodněná. Z odůvodnění odvolacího soudu plyne, že veškeré spory o zaplacení částky do 50 000 Kč se automaticky bez dalšího považují za formulářové žaloby, což je samozřejmě postup nesprávný a nepřípustný. V této souvislosti poukazuje na administrativní náročnost, jakož i nezbytnost kvalifikovaného posouzení řady právních otázek, např. zda v případě konkrétní pohledávky došlo k její splatnosti, zda lze uplatnit i práva získaná ze zajištění či utvrzení dluhu, zda nedošlo k promlčení nebo zda lze kromě jistiny pohledávky požadovat příslušenství, jaké a v jaké výši. Paušální a neodůvodněné používání §14b advokátního tarifu vede k odepírání spravedlnosti, neboť nutí věřitele, aby si s ohledem na reálné náklady spojené s uplatňováním své pohledávky v částce do 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení, která mu bude přiznána, neodpovídajícím zadostiučiněním rozmyslel vyvolání sporu u soudu. Takto nastíněný koncept poškozuje věřitele a nepřípustně zvýhodňuje dlužníky a narušuje rovnost účastníků řízení. Možnost obrany proti aplikaci uvedeného ustanovení je přitom minimální.
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tudíž mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
5. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i ve vztahu k němu uplatní zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může některého z účastníků řízení citelně dotknout, nelze klást z hlediska těchto zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)], i v jejím případě však musí soud dostát požadavku náležitého odůvodnění svého rozhodnutí [např. nález ze dne 24. března 2005 sp. zn. II. ÚS 635/04 (N 65/36 SbNU 695)]. V projednávané věci byl tento požadavek nepochybně naplněn. Z napadeného usnesení jsou seznatelné důvody, pro které obecné soudy shledaly splnění podmínek pro aplikaci §14b advokátního tarifu. V jejich právních závěrech přitom nelze nalézt prvek svévole či jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Za situace, kdy obecné soudy ústavně konformně aplikovaly právní úpravu platnou po celou dobu příslušného řízení, je vyloučena i možnost, že by v důsledku jejich postupu, pokud jde o určení náhrady nákladů řízení, bylo porušeno legitimní očekávání některého z účastníků. Ve zbytku postačí odkázat zejména na obsah napadeného usnesení odvolacího soudu.
7. Protože napadenými rozhodnutí nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu