ECLI:CZ:US:2015:1.US.1270.15.1
sp. zn. I. ÚS 1270/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3865/2014-220 ze dne 11. 2. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 22/2011-199 ze dne 2. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Přitom odkázal na čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem městský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl žalobu stěžovatele na vyklizení nebytové jednotky - garáže, neboť postup stěžovatele shledal v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná předmětnou garáž užívala po zaplacení kupní ceny, avšak vlastnictví nebylo převedeno z důvodu nevyjasněných právních vztahů ohledně pozemků, na kterých byla garáž postavena. Podle městského soudu bylo toto rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, které již v obdobných věcech, dokonce stejného stěžovatele, rozhodovaly.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovolání stěžovatele odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná a porušují jeho právo na spravedlivý proces a ochranu majetku. Uvádí, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s právními názory vyslovenými v rozsudku jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia č. j. 31 Cdo 3931/2013-435 ze dne 12. listopadu 2014. S právě uvedeným podle stěžovatele souvisí i pochybení soudů všech stupňů, které při posuzování věcí z hledisek §3 zák. č. 40/1964 Sb. (rozpor s dobrými mravy) zcela ignorovaly skutečnost, že Pražské stavební bytové družstvo je v konkurzu, a že účastníkem řízení není dlužník, nýbrž stěžovatel jako jeho insolvenční správce, který nevystupuje jakožto zástupce dlužníka, nýbrž chrání insolvenčním zákonem stanovené zájmy majetkové podstaty, a tedy zájmy věřitelů dlužníka. Podle stěžovatele tak ve věci nebylo možno rozhodnout bez zohlednění jejích insolvenčních souvislostí, jak vyplývá z výše zmíněného rozsudku velkého senátu.
Podle stěžovatele došlo v projednávané věci ke zjevnému excesu při posouzení případu z hledisek §3 zák. č. 40/1964 Sb., který nemá oporu v odkazované judikatuře, a to jak ve vztahu k tzv. legitimnímu očekávání, tak ve vztahu k ostatním okolnostem dobrých mravů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud již rozhodoval o několika obdobných stížnostech stejného stěžovatele a všechny je odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3044/14 ze dne 30. 10. 2014; či usnesení sp. zn. III. ÚS 3544/13 ze dne 13. 11. 2014). V poslední době šlo o usnesení sp. zn. IV. ÚS 921/15 ze dne 29. 6. 2015, které mělo téměř identické skutkové okolnosti a ve kterém stěžovatel uplatnil prakticky stejnou argumentaci. Ústavní soud neshledává žádné důvody, proč by se nyní měl od těchto svých předchozích rozhodnutí odchýlit. V napadených rozhodnutích neshledává žádné porušení základních práv stěžovatele. Tyto jsou naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu [viz také nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415)].
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu