ECLI:CZ:US:2015:1.US.141.15.1
sp. zn. I. ÚS 141/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti KINGO s.r.o., se sídlem Praha 9, Nademlejnská 600/1, zastoupené JUDr. Janem Onheiserem, advokátem se sídlem Praha 1, Betlémské nám. 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2014, č. j. 30 C 54/2014-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i právo na rovnost všech lidí v důstojnosti a právech dle čl. 1 Listiny a právo zaručené v čl. 3 odst. 1 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a z jí napadeného rozhodnutí bylo zjištěno následující. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po žalované České pojišťovně a.s. (zde vedlejší účastnice) zaplacení náhrady škody ve výši 8.675,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o postoupení pohledávky. Předmětná částka měla být stěžovatelkou poskytnuta Kamilu Fouskovi (dále jen "poškozený"), jehož vozidlo bylo poškozeno během dopravní nehody, kterou poškozený nezavinil, když viníkem nehody byla řidička druhého vozidla, jež bylo dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"), pojištěno u vedlejší účastnice, která předmětnou nehodu zaregistrovala a vedla jako pojistnou událost. Stěžovatelka pak dle svého tvrzení zapůjčila poškozenému náhradní vozidlo na dobu pěti dní, v důsledku čehož poškozenému vznikla povinnost zaplatit stěžovatelce na nájemném za vozidlo částku ve výši 8.675,- Kč. Protože však poškozený neměl dostatek finančních prostředků na zaplacení nájemného, byla mu stěžovatelkou poskytnuta půjčka ve výši 8.675,- Kč. Poškozený z těchto prostředků uhradil stěžovatelce dlužné nájemné za náhradní vozidlo, avšak stále mu zbývalo uhradit jí poskytnutou půjčku. Proto se stěžovatelkou uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky vůči vedlejší účastnici, která měla poškozenému vzniknout v souvislosti s pojistnou událostí, konkrétně pak právě v souvislosti se zapůjčením náhradního vozidla a úhradou nájemného za něj. Vedlejší účastnice však stěžovatelce předmětnou částku neuhradila.
O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 2014, č. j. 30 C 54/2014-26, tak, že soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že s přihlédnutím k časovým souvislostem je zřejmé, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a poškozeným bylo od počátku zřejmé, že poškozený stěžovatelce za zapůjčení náhradního vozidla nic platit nebude a že dohodnutá výše nájemného bude následně kompenzována úplatou za postoupení pohledávky. Z toho dle názoru soudu vyplývá, že poškozený v souvislosti se zapůjčením náhradního vozidla neutrpěl žádnou škodu, která by zakládala jeho nárok na pojistné plnění ve smyslu §6 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jehož se stěžovatelka dovolávala. Soud dále uvedl, že stěžovatelka není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť si, byť fiktivně přes osobu poškozeného, zaplatila půjčovné sama sobě, poškozený ze svého žádné prostředky nevynaložil, proto mu škoda nevznikla, a tudíž nemůže být ani jemu, ani případnému postupníkovi uhrazena. Soud konečně uvedl též to, že jednání stěžovatelky vůči poškozenému i vedlejší účastnici považuje za rozporné s dobrými mravy.
III.
Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. Porušení shora specifikovaných ústavně zaručených práv spatřovala zejména v tom, že obecný soud nesprávně posoudil aktivní legitimaci stěžovatelky, když uzavřel, že stěžovatelka není pro podání žaloby aktivně legitimována. Dále odmítla tvrzení soudu, že poškozenému žádná škoda nevznikla, a tudíž nemůže být poškozenému ani stěžovatelce uhrazena, a že by její jednání bylo v rozporu s dobrými mravy. K posledně uvedenému stěžovatelka, jejímž předmětem podnikání je poskytování asistenčních služeb, poznamenala, že její jednání, které soud označil za rozporné s dobrými mravy, je naopak třeba chápat jako pomoc motoristům v krizové situaci.
IV.
Po přezkoumání všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelce měla rozhodnutím obvodního soudu vzniknout škoda ve výši 8.675,- Kč. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že v případě, kdy je předmětem sporu takováto zanedbatelná (bagatelní) suma, je již tato samotná skutečnost dostatečným důvodem pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, samozřejmě za předpokladu, že zásah Ústavního soudu neodůvodňují jiné mimořádné okolnosti případu, které by takovou stížnost činily z hlediska ústavnosti významnou (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Nutno připomenout, že shodnou problematikou se Ústavní soud zabýval již v dřívější ústavní stížnosti téže stěžovatelky, ve které došel ke shodnému závěru (viz usnesení ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 45/15, taktéž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Připomenout je třeba také to, že Ústavní soud je především orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (ust. čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tedy toho, zda při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud žádné z právě naznačených pochybení, která by odůvodňovala jeho kasační zásah, neshledal. Dle Ústavního soudu obvodní soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, když označil její jednání za rozporné s dobrými mravy. S přihlédnutím k okolnostem nyní souzené věci má i Ústavní soud za to, že se jednání stěžovatelky, kdy tato vystavila fakturu za nájem náhradního vozidla a tentýž den poskytla poškozenému bezúročnou půjčku na zaplacení této faktury, skutečně jeví býti účelově vykonstruované a ve svém důsledku rozporné s dobrými mravy. Tomuto přesvědčení Ústavního soudu odpovídají i závěry dokazování provedeného v řízení před obvodním soudem, kdy ze svědecké výpovědi poškozeného vyplynulo, že smluvní ujednání mezi ním a stěžovatelkou byla skutečně uzavřena pouze účelově ("jen jako") a ve skutečnosti samotnému poškozenému v souvislosti se zapůjčením náhradního vozidla žádná škoda nevznikla a nebyl tudíž dán ani důvod pro následné vymáhání této "škody" po vedlejší účastnici.
Konečně je nutno přiklonit se i k dalšímu závěru obvodního soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky k podání žaloby vůči vedlejší účastnici. Ústavní soud se v této otázce ztotožňuje se závěrem obvodního soudu, dle kterého stěžovatelka není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť si přes osobu poškozeného sama sobě půjčovné zaplatila. Poškozený sám žádné prostředky nevynaložil, žádná škoda mu tedy nevznikla, a tudíž nemůže být jemu, ani případnému postupníkovi (stěžovatelce) takováto neexistující škoda následně vedlejší účastnicí uhrazena. Ani v této otázce tak není prostor pro zásah Ústavního soudu dán.
V.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu