ECLI:CZ:US:2015:1.US.1427.15.1
sp. zn. I. ÚS 1427/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Pekařská 6, Praha 5, právně zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 78 INS 27452/2012-B-82 ze dne 3. 7. 2014, výroku I. usnesení Městského soudu v Praze čj. MSPH 78 INS 27452/2012-B-33 ze dne 19. 8. 2013, a rozhodnutí schůze věřitelů konané dne 19. 8. 2013 v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE, s. r. o., kterým nebyl přijat návrh, aby byl dosavadní insolvenční správce odvolán z funkce a aby novým insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. David Uhlíř, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2015 stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Přitom odkázala na čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Stěžovatelka je věřitelem společnosti AUTOSPACE, s. r. o., která je v úpadku. V rámci insolvenčního řízení na schůzi věřitelů dne 19. 8. 2013 Městský soud v Praze bez písemného odůvodnění rozhodl, že přiznává hlasovací právo věřiteli č. 16 (společnost ZEROFIELD CORP.), jehož pohledávka byla popřena.
3. Toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3112/13 ze dne 15. 4. 2014, neboť neobsahovalo řádné odůvodnění.
4. Následně Městský soud v Praze opětovně napadeným usnesením rozhodl, že přiznává hlasovací právo věřiteli ZEROFIELD CORP. To odůvodnil tím, že postup schůze věřitelů, která neumožnila výkon hlasovacího práva pouze ZEROFIELD CORP. a ostatním věřitelům s popřenými pohledávkami ano, může být považován za diskriminační a nemůže požívat ochrany soudu. Podle městského soudu k vyloučení tohoto jednoho věřitele došlo bez zjevného důvodu. Soud se neztotožnil s argumenty stěžovatelky dokládající neopodstatněnost pohledávky ZEROFIELD CORP. a připomenul, že tyto mohou být řádně posouzeny pouze v paralelně vedeném incidenčním řízení. Přitom z průběhu řízení o incidenční žalobě nelze zatím v době tohoto rozhodování městského soudu učinit žádné závěry o neoprávněnosti přihlášení pohledávky. Rovněž dosavadní chování ZEROFIELD CORP. nezavdalo příčinu k pochybnostem o přihlášeném nároku.
5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž namítala, že napadené usnesení městského soudu porušuje její výše uvedená práva a rovněž čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť městský soud nerespektoval předchozí nález Ústavního soudu v téže věci (sp. zn. IV. ÚS 3112/13 ze dne 15. 4. 2014). Tato ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 2714/14 byla Ústavním soudem odmítnuta jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
6. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vyšel ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015.
7. Podle tohoto stanoviska jde o procesní usnesení, kterým insolvenční soud upravuje hlasovací poměry pro účely konkrétní schůze věřitelů, aniž by jím však byl vázán i pro schůze následující. Do postavení dotčeného věřitele v insolvenčním řízení by se tak jeho případná nezákonnost mohla promítnout pouze v případě, pokud by na jeho základě (na základě z něj vyplývajícího rozdělení hlasů mezi jednotlivé věřitele) bylo přijato jiné usnesení, z něhož by mu plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv. Pouze zrušením tohoto usnesení, a nikoliv usnesení, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacích právech, by přitom bylo možné efektivně poskytnout ochranu základním právům dotčeného věřitele. Z těchto důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnosti proti těmto usnesením za nepřípustné. Přípustné jsou pouze ústavní stížnosti proti navazujícím usnesením, z nichž by věřiteli plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv (viz také nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015, body 51 a 56).
8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v té části, v níž namítá porušení práva na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces, posoudil jako nepřípustnou.
9. Pokud jde o námitku nerespektování závazného nálezu Ústavního soudu, tak tu Ústavní soud považoval za zjevně neopodstatněnou. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3112/13 ze dne 15. 4. 2014 Ústavní soud shledal protiústavním absenci odůvodnění vůbec a dále uvedl, že by za dostatečné nepovažoval ani pouhé obecné odůvodnění. Napadené usnesení však dle názoru Ústavního soudu těmito vadami netrpí. Usnesení je odůvodněno zcela konkrétními argumenty týkajícími se projednávané věci.
10. Shora uvedené usnesení bylo vydáno dne 5. 5. 2015, přičemž v mezidobí od jeho vydání do doručení účastníkům obdržel Ústavní soud „doplňující vyjádření/změna návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti“. Vzhledem k tomu, že o původní ústavní stížnosti již bylo rozhodnuto, bylo toto vyjádření zapsáno jako nová ústavní stížnost (vedená pod sp. zn. I. ÚS 1427/15).
11. Stěžovatelka v ní poukazuje zejména na skutečnost, že je jí známo shora uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rovněž napadené rozhodnutí č. 2, kterým byla volba věřitelského výboru na schůzi věřitelů konané dne 19. 8. 2013 potvrzena. Stěžovatelka uvedla, že zvolení členů věřitelského výboru z řad zajištěných věřitelů nebylo napadeným rozhodnutím č. 1 nijak negativně ovlivněno, domnívá se nicméně, že vhledem k tomu, že toto rozhodnutí negativně ovlivnilo již samotné rozhodnutí schůze věřitelů o tom, kolik bude členů věřitelského výboru a v jakém poměru v něm budou zastoupeni zajištění a nezajištění věřitelé, nezbývá, než přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí č. 2 in integrum.
12. Napadené rozhodnutí č. 1, které bylo podle přesvědčení stěžovatelky přijato na úkor jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zjevně vedlo rovněž k pro stěžovatelku nepříznivému rozhodnutí schůze věřitelů o návrhu, aby byl dosavadní insolvenční správce odvolán z funkce a aby novým insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. David Uhlíř (napadené rozhodnutí č. 3). Z poměru hlasů je zjevné, že pokud by vedlejší účastník neměl právo hlasovat, došlo by - jak navrhovala stěžovatelka - k odvolání dosavadního insolvenčního správce a ke zvolení JUDr. Davida Uhlíře novým insolvenčním správcem.
13. Stěžovatelka z opatrnosti napadá také postup insolvenčního soudu, který na schůzi věřitelů konané dne 3. 7. 2014 konstatoval, že s ohledem na přijetí napadeného rozhodnutí č. 1 zůstávají i další závěry schůze věřitelů konané dne 19. 8. 2013 v platnosti, namísto toho, aby v souladu s bodem 3 programu schůze věřitelů nechal schůzi věřitelů rozhodnout o věřitelském orgánu a v souladu s bodem 4 schůze věřitelů nechal schůzi věřitelů rozhodnout o odvolání dosavadního insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce. Navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, které spočívá v postupu Městského soudu v Praze, který na schůzi věřitelů konané dne 3. 7. 2014 v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE, s. r. o., konstatoval, že s ohledem na přijetí usnesení Městského soudu v Praze čj. MSPH 78 INS 27452/2012-B-82 ze dne 3. 7. 2014, učiněné na této schůzi věřitelů a uvedené na straně 3 zápisu z této schůze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se věřiteli č. 16 přiznává hlasovací právo, zůstávají i další závěry schůze věřitelů konané dne 19. 8. 2013 v platnosti, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby nechal schůzi věřitelů rozhodnout o věřitelském orgánu a o návrhu na odvolání dosavadního insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce.
14. Stěžovatelka zároveň vyjadřuje přesvědčení, že ačkoli z čistě formálního hlediska lhůty k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím č. 2 a č. 3 a proti napadenému zásahu, uvedené v §72 odst. 3 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v době podání tohoto vyjádření již zřejmě uplynuly, nelze ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. Obdobně podle názoru stěžovatelky nelze ani v části směřující proti napadenému rozhodnutí č. 1 její ústavní stížnost odmítnout pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že až do přijetí stanoviska pléna neměla důvod se domnívat, že by svoji ústavní stížnosti měla směřovat proti jiným rozhodnutím či zásahům.
15. Ústavní soud po zhodnocení argumentace stěžovatelky použité v ústavní stížnosti musí navzdory jejím úvahám konstatovat, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti opožděná.
16. Nepřípustnost ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014 č. j. MSPH 78 INS 27452/2012-B-82 byla již konstatována v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2714/14, jež vycházelo ze shora citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 41/15. Na odůvodnění tohoto usnesení lze v podrobnostech odkázat. Jestliže stěžovatelka doplnila, resp. nově napadla ústavní stížností rovněž výrok I. usnesení Městského soudu v Praze čj. MSPH 78 IN7452/2012-B-33 ze dne 19. 8. 2013 a rozhodnutí schůze věřitelů konané dne 19. 8. 2013 v insolvenční věci dlužníka AUTOSPACE s. r. o., kterým nebyl přijat návrh, aby byl dosavadní insolvenční správce odvolán z funkce a aby novým insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. David Uhlíř, jedná se o návrh opožděný, a to bez ohledu na důvody odmítnutí předchozí ústavní stížnosti. Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že do stanoviska pléna Ústavního soudu neměla důvod se domnívat, že má ústavní stížnost směřovat proti jiným rozhodnutím či zásahům, cestou ústavní stížnosti již nelze přezkoumávat rozhodnutí, jež byla vydána dne 19. 8. 2013. Tato rozhodnutí totiž nebyla ani v době podání původní ústavní stížnosti stěžovatelky (IV. ÚS 3112/13), ani v době přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu z přezkumu Ústavního soudu vyloučena, přičemž uvedené stanovisko řešilo pouze otázku přípustnosti přezkumu rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů, nikoli přípustnost jiných rozhodnutí. Stěžovatelce tedy nic nebránilo v tom, napadnout tato následná rozhodnutí již v původní ústavní stížnosti a tedy včas.
17. Ústavní soud uzavírá, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti předmětným rozhodnutím již zjevně uplynula, a lze konstatovat, že o opožděnost by se jednalo rovněž v případě, kdy by byla tato rozhodnutí napadena ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 2714/14 (doručena dne 13. 8. 2014). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá možnost zmeškání lhůty pro podání návrhu prominout, nezbylo než ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj