ECLI:CZ:US:2015:1.US.1450.15.1
sp. zn. I. ÚS 1450/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 120/2015-23 ze dne 18. února 2015, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 42 To 64/2013-265 ze dne 19. června 2013, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 13 T 222/2012-208 ze dne 16. ledna 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným (písm. A) trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (bod 1), trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným (body 2, 4, 6, 7) a dílem ukončeným ve stadiu pokusu (bod 5), trestným činem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (body 2 a 5), trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (body 2, 3, 5, 7) a byl odsouzen za trestné činy (body 1 až 7) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřicet měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 4. 2012, č. j. 13 T 5/2012-274, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále soud uznal stěžovatele vinným (písm. B) trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu (bod 8). Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud rozhodl o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání.
2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě doplnil dokazování a výše uvedeným rozsudkem odvolání zčásti vyhověl. Napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu [ad B)] a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl výše uvedeným usnesením. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel především zpochybnil skutková zjištění okresního a krajského soudu, což neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Stěžovatel v dovolání opakoval argumentaci, kterou uplatnil v předchozích řízeních. S ní se však soudy dostatečně vypořádaly a vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. Závěr o vině nebyl založen na jednom nepřímém důkazu (pachové stopě), ale na řadě provedených důkazů, které logicky podporují skutková zjištění a právní závěry soudů.
4. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího, krajského a okresního soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v hlavě druhé a páté Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel zpochybnil závěry soudů o tom, že se dopustil skutků pod body 2, 3, 4, 5, 7 a 8, neboť provedené důkazy pro takový závěr nedostačovaly. U skutku pod bodem 2 (odcizení nářadí a dalších věcí z dílny rodinného domu) je usvědčován pouze pachovou stopou a trasologickou stopou otisku pneumatiky osobního automobilu. Z dokazování však nevyplynulo, že by automobil v rozhodnou dobu užíval. Pouze u něj opravil světla před domem jednoho ze svědků a odešel, není prokázáno, že automobilem odjel. Pachovou stopu na odcizených věcech v automobilu lze vysvětlit jejím přenosem z hadru, který při opravě světel použil a kterým pachatel mohl odcizené věci očistit. Pachovou stopou stěžovatele na kameni, kterým pachatel rozbil skleněnou výplň dveří lze vysvětit, tak, že kámen byl již dříve v automobilu, kde se na něj pachová stopa stěžovatele přenesla, když opravoval světla. Obdobné závěry platí pro skutek pod bodem 3 (odcizení notebooku a dalšího kancelářského vybavení). Pachové stopy na šroubováku nalezeném na místě činu lze vysvětlit tak, že šlo o šroubovák, který stěžovatel dříve vlastnil. K nářadí stěžovatele však měl přístup široký okruh lidí, takže jej ke spáchání mohl použít kdokoliv. Notebook zakoupila bývalá přítelkyně stěžovatele, který nevěděl, že je kradený. Pokud by to věděl, nešel by jej do opravny nechat odblokovat.
6. U skutku pod bodem 4 (odcizení nářadí z provizorního skladu) stěžovatel namítá, že pachová stopa na šroubováku nalezeném na místě činu je pouze nepřímý důkaz, který nemůže být podpořen ani úvahou o totožném způsobu provedení trestného činu. O existenci tohoto šroubováku lze navíc pochybovat, neboť není na fotografiích z místa činu. U skutku pod bodem 5 (vniknutí do obytných prostor domu) je stěžovatel usvědčován toliko pachovou stopou na násadě sekyry, která byla na místě činu nalezena. Ani tento důkaz nemůže být podpořen úvahou o totožném způsobu provedení trestného činu a sklonem stěžovatele k páchání typově shodné trestné činnosti. U skutku pod bodem 7 (odcizení televizoru a dalších věcí z baru) je stěžovatel usvědčován toliko pachovou stopou na štítku zámku dveří. K přenosu pachové stopy však mohlo dojít, neboť stěžovatel tento bar v rozhodné době navštěvoval. U skutku pod bodem 8 (odcizení litých opěrných pánví a kulových ložisek ze skladu) je stěžovatel opět usvědčován pouze pachovou stopou na polici ve skladu. Ze svědeckých výpovědí plyne, že svědek neviděl stěžovatele vniknout do skladu. Stěžovatel navíc již v řízení před okresním soudem věrohodně vysvětlil, že tyto věci našel, což žádný ze svědků nezpochybnil.
7. O vině stěžovatele tedy vypovídají pouze osamocené a nepřímé důkazy pachovou stopou, která je dle judikatury vrcholných soudů důkazem nepřezkoumatelným. Nalezené pachové stopy jsou ojedinělé, navíc je možné je vysvětlit jejich přenosem. Ve věci tedy nebyl dán dostatek důkazů, existuje důvodná pochybnost o vině stěžovatele a soudy tak měly postupovat v jeho prospěch.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že závěry o jeho vině nejsou založeny na uzavřeném kruhu důkazů, ale na důkazech ojedinělých a zpochybnitelných. O jeho vině vypovídají toliko pachové stopy, žádné další důkazy. Jak je zřejmé z napadených rozhodnutí, stěžovatel tuto argumentaci neúspěšně uplatnil již v řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Na základě předložené argumentace by tak Ústavní soud měl skutková zjištění okresního a krajského soudu podrobit běžnému instančnímu přezkumu. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů nepřísluší.
12. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedených obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, pak není oprávněním Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomu například usnesení sp. zn. II. ÚS 891/13 ze dne 8. 8. 2013).
13. V projednávané věci takový extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování obecné soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Tvrzení stěžovatele o existenci ojedinělých důkazů v jeho neprospěch Ústavní soud nemůže přisvědčit. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy vyšly nejen z existence pachových stop, ale též z výpovědí svědků, odborných vyjádření, časových souvislostí a způsobu páchání trestné činnosti. Teprve ve spojení s dalšími důkazy okresní a krajský soud dospěly k závěru o vině stěžovatele. Vysvětlení stěžovatele, jak mohlo dojít k přenosu pachových stop, soudy hodnotily jako nevěrohodné, stejně tak jako vysvětlení, jak se do držby stěžovatele dostaly kradené věci. Závěr o vině stěžovatele je odůvodněn srozumitelně, přehledně a logicky. Dostatečným způsobem je odůvodněn i závěr Nejvyššího soudu o rozsahu přezkumu v dovolacím řízení. Ústavní soud tak nemá napadeným rozhodnutím z hlediska ústavního práva co vytknout.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu