ECLI:CZ:US:2015:1.US.1498.14.1
sp. zn. I. ÚS 1498/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem Dobříš, Pleskotova 1698, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014 č. j. 14 To 76/2014-96 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností ze dne 25. 4. 2014 se stěžovatel bránil proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze a navrhl, aby Ústavní soud toto usnesení zrušil.
2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2014 č. j. 14 To 76/2014-96 podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 PP 153/2013-83 a rozhodl znovu tak, že se žádost stěžovatele jako odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.
3. Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 18 12. 2013 rozhodl tak, že se stěžovatel podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012 sp. zn. 90 T 97/2010, při současném přijetí záruky za dovršení nápravy matkou V. O. Okresní soud současně podle §89 odst. 1 téhož zákona stanovil zkušební dobu v trvání 7 let.
4. V předcházejícím trestním řízení byla usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 0 PP 153/2013 zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; toto usnesení bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 14 To 576/2013.
5. V minulosti se stěžovatel bránil ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2013 č. j. 9 To 363/2013-53 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 8. 2013 č. j. 1 Nt 2570/2013-44, jimiž byla v rámci téhož výkonu trestu odnětí svobody zamítnuta žádost stěžovatele o přeřazení do věznice s mírnějším režimem; usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 85/14 byla ústavní stížnost odmítnuta.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto spatřoval v postupu krajského soudu, který se v napadeném usnesení odpovídajícím způsobem nevypořádal se všemi skutečnostmi a závěry, z nichž vycházel ve svém (zrušeném) usnesení okresní soud, konkrétně s důvody stěžovatelova podmíněného propuštění ze dne 14. 7. 2011, jeho chováním po tomto podmíněném propuštění, kdy stěžovatel již další trestnou činnost nepáchal, jakož ani s významným časovým odstupem od podmíněného propuštění ze dne 31. 3. 2004.
II. Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. K posuzování předpokladů podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve své rozhodovací činnosti, přičemž v nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405, dostupný na http://nalus.usoud.cz) ohledně podmínky spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě vyložil, že "předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Stížnostní soud tento zákonný požadavek nerespektoval a neexistenci jeho splnění dovozoval z minulého chování odsouzeného. (...) K okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu. Nelze je opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu - došlo by tím k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání. (...) Samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění."
11. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Krajského soudu v Praze pochybení, která by překračovala ústavní rámec trestního řízení. Krajský soud se dostatečně zabýval prognózou řádného vedení života stěžovatele na svobodě, tedy po jeho eventuálním propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; o podmíněném propuštění rovněž nerozhodoval vycházeje z povahy a závažnosti trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen.
12. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit, pokud krajský soud při vymezení prognózy budoucího chování stěžovatele vycházel i z jeho trestní minulosti, přičemž poukázal na to, že stěžovatel je recidivista, který byl celkem devětkrát soudně trestán, a následně se zaměřil na chování stěžovatele ve zkušební době po dřívějším podmíněném propuštění ze dne 31. 3. 2004, přičemž konstatoval, že stěžovatel páchal mnoha útoky novou trestnou činnost, a pohrdl tak možností nadále vést řádný život.
13. Krajský soud věnoval případu stěžovatele dostatečnou pozornost a své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. Nezasáhl do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, pokud vycházeje z okolností případu neshledal důvody k podmíněnému propuštění pro časový odstup doby rozhodování od stěžovatelova podmíněného propuštění ze dne 31. 3. 2004, jakož ani při okolnosti, že stěžovatel byl podruhé podmíněně propuštěn dne 14. 7. 2011, přičemž po tomto propuštění již další trestnou činnost nepáchal. V této souvislosti lze poukázat na odůvodnění prvostupňového usnesení ze dne 18. 12. 2013, v němž Okresní soud v Příbrami označil hodnocení chování po podmíněném propuštění ze dne 14. 7. 2011 za bezvýznamné, neboť již dne 18. 7. 2011 byl stěžovatel znovu vzat do vazby.
III. Závěr
14. Na základě výše uvedených důvodu byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu