ECLI:CZ:US:2015:1.US.1661.14.1
sp. zn. I. ÚS 1661/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Ermannové, zastoupené JUDr. Lucií Vlkovou Voňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 25 Cdo 3854/2012-308, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2011 č. j. 51 Co 220/2011-263 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 12. 2010 č. j. 7 C 402/2001-237 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 1. 2011 č. j. 7 C 402/2001-246 a usnesením ze dne 19. 4. 2012 č. j. 7 C 402/2001-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 12. 2010 č. j. 7 C 402/2001-237 byla ve výroku I. zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 64 428 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody požadované po žalovaném (JUDr. PhDr. Oldřichu Choděrovi, advokátovi) pro výkon advokacie. Výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 1. 2011 č. j. 7 C 402/2001-246 a usnesením ze dne 19. 4. 2012 č. j. 7 C 402/2001-277 bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení.
3. Základem uplatněného nároku na náhradu škody bylo, že se žalobkyně (stěžovatelka) v zastoupení žalovaným advokátem domáhala u Okresního soudu v Nymburce v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 87/97 po obchodní společnosti ROAD CARS, s. r. o., uhrazení částky ve výši 54 428 Kč s příslušenstvím. Dne 31. 1. 1997 byla advokátu doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, který však ve stanovené lhůtě nebyl uhrazen, a proto bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 14. 2. 1997. O tomto postupu se stěžovatelka dozvěděla až v roce 2000, kdy byl její nárok na náhradu škody za nesprávně provedenou opravu vozidla proti obchodní společnosti ROAD CARS, s. r. o., již promlčen. Soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost advokáta za škodu podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nevznikla, neboť žalobkyně (stěžovatelka) neprokázala příčinnou souvislost mezi postupem advokáta při výkonu advokacie a tvrzenou majetkovou újmou. Uzavřel, že nelze usuzovat na úspěch žaloby na plnění, kterého se žalobkyně domáhala v občanskoprávním řízení po obchodní společnosti z důvodu vzniku škody na motorovém vozidle. Na podkladě dokazování (včetně znaleckého posudku) bylo konstatováno, že při výměně zhášecího ventilu, který se nepodařilo správně namontovat v rámci servisní opravy vozidla v listopadu 1995, nedošlo k poškození automobilu, a stěžovatelka by tedy v soudním řízení proti obchodní společnosti nemohla být úspěšná, i pokud by nárok nebyl promlčen.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky v rozsudku ze dne 16. 9. 2011 č. j. 51 Co 220/2011-263 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 25 Cdo 3854/2012-308 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy nesprávně posoudily nárok stěžovatelky, který opírala o odpovědnost advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie. Stěžovatelka vyslovila názor, že soudy porušily právo na spravedlivý proces, pokud vyhodnotily obsah a dopad odpovědnosti advokáta za škodu a význam důkazní povinnosti poškozeného v neprospěch uplatněného nároku na náhradu škody. Namítala, že pokud advokát nezaplatil soudní poplatek (např. z uhrazené zálohy na právní zastoupení) a ani stěžovatelku neinformoval o výzvě soudu k úhradě poplatku, dopustil se zásadního pochybení, které mělo za následek zastavení soudního řízení a vyloučení úspěchu ve sporu proti obchodní společnosti z titulu promlčení. S právní úvahou obecných soudů o nemožnosti dosažení úspěchu v řízení o náhradu škody proti obchodní společnosti stěžovatelka nesouhlasila. Zdůraznila, že znalecký posudek nemohl být s ohledem na časový odstup od vzniku škody relevantním důkazem pro posouzení postupu opravy vozidla v servisu. Uvedla rovněž, že obchodní společností bylo (oznámením škodní události pojišťovně) přiznáno zavinění vzniku škody na dotčeném vozidle. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost bylo stěžovatelkou pokládáno za výraz odepření spravedlnosti.
III.
Právní posouzení
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
8. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Otázka nároku na náhradu škody pro výkon advokacie byla obecnými soudy vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a ústavně konformně. Soudy rozhodující o nároku klienta na náhradu škody proti advokátovi musí podle judikatury posuzovat, zda by za stavu řádného postupu advokáta v občanskoprávním řízení, ve kterém klienta zastupoval, žalobce (klient) v soudním sporu uspěl (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 2259/11 a ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3081/11).
9. Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují ústavním principům a jsou řádně odůvodněna. Soudy se s návrhem na náhradu škody dostatečně vypořádaly. Lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v posuzované věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu