ECLI:CZ:US:2015:1.US.1669.15.1
sp. zn. I. ÚS 1669/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: KONTAGRI, s. r. o., se sídlem Havlíčkova 1598/63, 680 01 Boskovice, zastoupené Mgr. Martinou Poláškovou, advokátkou se sídlem Pekařská 12, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 35 Co 150/2014-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky
V ústavní stížnosti stěžovatelka podle jejího petitu napadá výhradně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 35 Co 150/2014-94, kterým tento soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 1. 2014, č. j. 17 C 145/2011-71, o zamítnutí žaloby stěžovatelky na náhradu škody ve výši 14.842.063,- Kč, způsobenou nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Brně o prohlášení konkurzu na stěžovatelku.
Z listin připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 1. 2014, č. j. 17 C 145/2011-71, žalobu stěžovatele na náhradu škody ve výši 14.842.063,- Kč zamítl s odůvodněním, ve kterém odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, a dále konstatoval, že stěžovatelka v tomto sporu neprokázala pasivní legitimaci žalovaného Ministerstva spravedlnosti, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu stát nenese odpovědnost za škodu vzniklou činností, kde příslušný zákon přičítá odpovědnost za výsledek takové činnosti tomu, kdo ji podnítil, bez zřetele k tomu, zda výsledku bylo docíleno v souladu se zákonem nebo v rozporu s ním a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry ohledně nedostatku pasivní legitimace žalované v tomto sporu ve smyslu §4a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v rozhodném znění, a rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007. K tomu Městský soud v Praze uvedl, že upravuje-li jiný právní předpis odpovědnost za vzniklou škodu speciálním ustanovením tak, jako je tomu v případě §4a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání, pak nepřichází v úvahu zákonná úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Odpovědnost státu za škodu je takovým speciálním ustanovením vyloučena, neboť odpovědnost nese jiný subjekt.
´
Napadenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka vytýká porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelky městský soud posoudil její věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá a taktéž se dostatečně nezabýval odpovědností za vzniklou škodu, přičemž nedostál své povinnosti interpretovat rozhodné podústavní právo z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Stěžovatelka především namítá, že §4a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání nelze vztahovat na její situaci, neboť nepostihuje stav, kdy dojde k nezákonnému rozhodnutí, nýbrž by mělo postihovat ty situace, kdy je podán zcela nedůvodný návrh na prohlášení konkurzu a tento je soudem zamítnut hned při prvním rozhodnutí o tomto podaném návrhu.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Ústavní soud se rovněž zabýval vzniklou procesní situací, kdy stěžovatelka (jak vyplývá z petitu i obsahu ústavní stížnosti) nenapadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 4284/2014-108, jímž bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; tak se také ve zkoumaném případě stalo. Za poslední prostředek k ochraně práva lze tudíž v tomto případě považovat napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 35 Co 150/2014-94 (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 3137/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1044/15).
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv; jedná se o zásahy (rozhodnutí), v nichž dochází k nepřípustné ingerenci do některého ze základních práv, v nichž se případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, které nesou znaky libovůle, případně které jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
Ve věci napadené ústavní stížností však Ústavní soud podmínky ke svému zásahu neshledal. K námitce stěžovatelky, že §4a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání na posuzovanou věc nedopadá, Městský soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že "dle §4a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání pokud soud návrh na prohlášení konkurzu zamítne pro neosvědčení úpadku, odpovídá navrhovatel dlužníkovi za škodu, která dlužníkovi vznikla omezením nakládání s majetkem, a této povinnosti se navrhovatel zprostí, pokud prokáže, že škodu nezavinil. Dané ustanovení zakládá odpovědnost navrhovatele na prohlášení konkurzu, jež vzniká, dojde-li k zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu pro neosvědčení úpadku, aniž by bylo rozhodné, zda k zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu došlo hned či po zrušení předchozího rozhodnutí soudu, podstatné je jen to, zda byl návrh na prohlášení konkurzu zamítnut pro neosvědčení úpadku...Upravuje-li jiný právní předpis odpovědnost za vzniklou škodu speciálním ustanovením tak, jako je tomu v případě §4a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání, pak nepřichází v úvahu zákonná úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, odpovědnost státu za škodu je takovým speciálním ustanovením vyloučena, neboť odpovědnost nese jiný subjekt."
Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž obecně platí, že "stát nenese odpovědnost za škodu vzniklou činností, která je výkonem státní správy, tam, kde příslušný zákon přičítá odpovědnost za výsledek takové činnosti tomu, kdo ji podnítil ("navrhovateli"), bez zřetele k tomu, zda výsledku (zpravidla rozhodnutí) bylo docíleno v souladu se zákonem (zda šlo o rozhodnutí "správné") nebo v rozporu s ním (zda šlo o rozhodnutí, jež bylo následně změněno či zrušeno a tudíž o rozhodnutí "nezákonné" ve významu přisuzovaném tomuto pojmu zákonem č. 82/1998 Sb.)" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, roč. 2009, pod č. 32/2009). V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu je jako jeden z typických příkladů právní úpravy, jež automaticky vylučuje odpovědnostní nároky vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., dokonce uvedeno přímo ustanovení §4a odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání.
Ostatně i v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (ústavní stížností nenapadeného) ze dne 31. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 4284/2014-108, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, Nejvyšší soud uvedl, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku vycházel ze závěrů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod, spočívající v odchýlení se odvolacího soudu při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe, není v daném případě stěžovatelky naplněn.
Odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze se Ústavnímu soudu nejeví nijak extrémní, svévolné či jinak rozporné s ústavními principy a požadavky, a tudíž Ústavní soud nespatřuje v tomto ohledu žádný důvod k zásahu do napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Ústavní stížností stěžovatelka oponuje obecnému soudu toliko na úrovni jím aplikovaného práva a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že výsledek řízení podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu