ECLI:CZ:US:2015:1.US.1689.15.1
sp. zn. I. ÚS 1689/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moravská typografie, a.s., IČ: 15549763, se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Kuzina 169, Drnovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015 č. j. 29 Cdo 2464/2012-366, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2012 č. j. 5 Cmo 464/2011-298 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2011 č. j. 54 Cm 21/2003-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl zrušen směnečný platební rozkaz, jímž bylo Československé obchodní bance, a. s. (dále jen "žalovaná") uloženo zaplatit stěžovatelce částku ve výši 197.435.228 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí městského soudu o zrušení směnečného platebního rozkazu a při tom vyšel zejména z toho, že se stěžovatelka návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky cizí vystavené v Praze dne 16. června 1994 právní předchůdkyní žalované INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. (dále jen "banka") na její vlastní řad, znějící na směnečný peníz 197.435.228 Kč, se splatností dne 17. listopadu 2002 (dále též jen "sporná směnka"). Jako směnečník je na směnce označena společnost T a F, s. r. o. (dále též jen "společnost T"). Sporná směnka zajišťovala pohledávky banky vzniklé na základě smlouvy o devizovém úvěru uzavřené dne 16. června 1994 mezi bankou jako věřitelem a společností T jako dlužníkem (dále jen "smlouva o úvěru"). Banka jako postupitel uzavřela se společností EDIT, spol. s r. o. jako postupníkem (dále jen "společnost E") 12. října 1999 smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen "postupní smlouva"), jejímž předmětem bylo mimo jiné úplatné postoupení pohledávek banky vůči společnosti T ze smlouvy o úvěru. Podle čl. VI. bodu 1 postupní smlouvy vzal "postupník na vědomí, že postupitel neodpovídá za dobytnost pohledávek touto smlouvou postoupených". Smluvní strany se dále dohodly, že banka převede na postupníka rovněž ve smlouvě specifikované zajišťovací směnky. Dne 3. listopadu 1999 uzavřela banka jako postupitel se společností E jako postupníkem smlouvu o převodu směnek (dále jen "smlouva o převodu směnek"), jejímž předmětem bylo "postoupení" směnek zajišťujících splnění pohledávek postoupených postupní smlouvou. V čl. II. bodu 5 smlouvy vzal postupník "na vědomí, že postupitel neodpovídá za dobytnost pohledávek z postoupených směnek". Banka převedla spornou směnku rubopisem na společnost E, která směnku dále indosovala na stěžovatelku. Na tomto základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaná námitkou, že mezi bankou a společností E byla uzavřena mimosměnečná dohoda vylučující odpovědnost banky za zaplacení sporné směnky, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila. Přitom zdůraznil, že jakkoli "posuzováno výlučně v rovině směnečného práva" není pochyb o tom, že banka jako výstavce směnky cizí a současně jeden z indosantů odpovídá podle ustanovení čl. I. §9 a §15 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen "směnečný zákon"), za zaplacení směnky, nelze přesto v posuzovaném případě stěžovatelce - se zřetelem k mimosměnečným vztahům účastníků - uplatněná práva ze směnky přiznat. Jak bylo totiž v řízení prokázáno, zpětný postih banky ze strany nabyvatele sporné směnky byl vyloučen dohodou uzavřenou mezi bankou a společností E při postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy a při převodu sporné směnky, podle níž postupník nebude uplatňovat vůči bance nejen nároky plynoucí ze smlouvy o úvěru, ale ani nároky vyplývající z odpovědnosti banky jako výstavce a indosanta sporné směnky. Za opodstatněné neměl odvolací soud současně ani výhrady stěžovatelky, podle kterých výše označenou námitku žalovaná ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně skutkově nevymezila. Tvrzení obsažená v námitkách stejně jako v kterémkoli jiném podání účastníka totiž podle odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně bez jejich vzájemných souvislostí, přičemž není významné, jakým způsobem v námitkách vylíčené skutkové okolnosti případně hodnotí sám účastník. V posuzované věci přitom byly "kauzální souvislosti" sporné směnky popsány v podaných námitkách nepochybně dostatečně. Odvolací soud konečně přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že uvedená kauzální námitka je podle ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona přípustná - s ohledem na personální propojení společnosti E a stěžovatelky - i vůči současnému majiteli směnky. Nejvyšší soud neshledal důvodu, proč by s uvedenými závěry nesouhlasil, a dovolání stěžovatelky odmítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces, považuje za nesprávný postup a právní posouzení soudu prvního stupně, který projednal žalovanou neuplatněnou námitku. Do jejího práva na spravedlivý proces pak zasáhl jak odvolací soud, tak i soud dovolací, neboť vytčené pochybení soudu prvního stupně nijak nenapravily. Podle stěžovatelky nebyla námitka žalované v řízení před městským soudem dostatečně určitá, neboť v ní není obsažena zmínka o relevantní vazbě mezi žalovanou směnkou a smlouvami, na které námitky odkazují a od kterých se odvíjí. Jednou z neodmyslitelných součástí jakýchkoli nesměnečných námitek (tedy i námitek kauzálních) je skutkové vymezení vazby žalované směnky na okolnosti, na nichž je námitka založena. Aby bylo možné výše popsanou námitku považovat za relevantní obranu vůči žalované směnce a proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému na základě žalované směnky, muselo by být v námitce uvedeno, jak žalovaná směnka souvisí s výše uvedenou smlouvou o úvěru, zajišťovacími blankosměnkami a s výše uvedenými smlouvami (se smlouvou o postoupení pohledávek a se smlouvou o převodu směnek). Z podstaty koncentrace směnečného rozkazního řízení vyplývá, že možnost dodatečného tvrzení skutečností k obraně proti směnečnému platebnímu rozkazu je a musí být jevem výjimečným. Dovolací soud podle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil, že skutečnosti, které vedlejší účastník neuvedl již v námitkách, ale tvrdil je až dodatečně v řízení, spadají pod výše uvedenou "výjimku".
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V jejich argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost, správnost právních závěrů z pohledu podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit.
8. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu