ECLI:CZ:US:2015:1.US.1752.13.1
sp. zn. I. ÚS 1752/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kleibertové, právně zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Štefánikova 840/9, korespondenční adresa: Ostrava, Umělecká 305/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 26 Cdo 3476/2012-337, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2011, č. j. 71 Co 268/2011-297, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2011, č. j. 32 C 281/2006-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 31. 5. 2013 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v konečném důsledku též z ustanovení čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky (a posléze zemřelého manžela), kterou se nejprve domáhala určení, že výpověď z nájmu bytu ze dne 28. 5. 2006, která jí byla dána Bytovým družstvem X1 (dále jen "Bytové družstvo"), je neplatná. Později v průběhu řízení byl žalobní návrh změněn tak, že se stěžovatelka domáhala určení, že je nájemkyní bytu č. X2 v domě č. p. X3 na ul. X1 v O. Původně se tak jednalo o žalobu ve smyslu §711 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu. Po dispozici žalobou se jednalo o určovací žalobu ve smyslu §80c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
3. K věcnému přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatelky si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 281/2006. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisu zjistil následující:
4. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008, č. j. 32 C 281/2006-138, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že výpověď z nájmu bytu č. X2, v domě č. p. X3, na ul. X1 v O., ze dne 28. 5. 2006, daná Bytovým družstvem žalobcům (stěžovatelka a její manžel), je neplatná. Dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu byla žalobcům doručena dne 29. 5. 2006, přičemž žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla podána žalobci dne 21. 9. 2006. Žaloba tak není důvodná, neboť byla podána opožděně, resp. po uplynutí prekluzivní šedesátidenní lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu.
5. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 11. 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
6. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 26 Cdo 2076/2009-223, byly rozsudky pod body 3. a 4. tohoto usnesení zrušeny a věc vrácena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že se žalobci domáhali podanou žalobou určení neplatnosti výpovědi. Jednalo se o žalobu podle §711 odst. 5 občanského zákoníku. Při jednání soudu prvního stupně dne 13. 12. 2007 však žalobci změnili žalobu tak, že se nadále domáhají určení její neplatnosti proto, že neobsahuje závazek pronajímatele k zajištění bytové náhrady. Přitom tvrdili a odůvodňovali svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu. Tento procesní úkon žalobců lze posoudit jako změnu žaloby ve smyslu §95 občanského soudního řádu. Žalobci se tedy nadále domáhali určení neplatnosti výpovědi s odkazem na §80 písm. c) občanského soudního řádu a přitom tvrdili a odůvodňovali naléhavý právní zájem na tomto určení. Nešlo tudíž již o žalobu ve smyslu §711 odst. 5 občanského zákoníku, která musí být podána u soudu v šedesátidenní prekluzivní lhůtě od doručení výpovědi. Soud prvního stupně, ani odvolací soud, se uvedenou změnou žaloby nezabývaly, nerozhodly o ní ve smyslu §95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, nezabývaly se otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a nadále uvedenou žalobu považovaly za žalobu podle §711 odst. 5 občanského zákoníku, o níž, s odkazem na marné uplynutí šedesátidenní lhůty, rozhodly. Právní posouzení tedy shledal neúplné a nesprávné.
7. Z protokolu o jednání ze dne 15. 3. 2011 vyplývá, že Okresní soud v Ostravě připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je nájemkyní předmětného bytu.
8. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně následně usnesením ze dne 17. 3. 2011, č. j. 32 C 281/2006-265, rozhodl tak, že se řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zastavuje. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §159a odst. 5 občanského soudního řádu, podle kterého jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popř. jiné osoby věc projednávána znovu. Odkázal na řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 Co 171/2010, v němž bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 56 Co 171/2010-268, rozhodnuto o povinnosti žalobkyně (stěžovatelky) vyklidit předmětný byt. Jedná se o řízení mezi týmiž účastníky, byť v opačném procesním postavení. Nezabýval se tak meritem věci co do posuzování petitu žaloby a existencí naléhavého právního zájmu na určení existence nájemního vztahu žalobkyně k předmětnému bytu, neboť je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
9. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2011, č. j. 71 Co 268/2011-297, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud doplnil, že v řízení vedeném o žalobě na vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu Krajský soud v Ostravě vyšel ze zjištění, že stěžovatelce k bytu skončil nájemní poměr ke dni 31. 8. 2006 na podkladě výpovědi z nájmu, jestliže žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla zamítnuta s účinky právní moci ke dni 5. 12. 2008. Pokud jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, soudní judikatura ve vzájemném vztahu žaloby na plnění a žaloby určovací dovodila, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení, jestliže otázka, zda tu právní vztah je či není, byla posouzena při rozhodování o žalobě, kterou se žalobce domáhal plnění z tohoto právního vztahu. V daném případě tak soudy musely v řízení o vyklizení zkoumat jako předběžnou otázku, zda žalobkyni (stěžovatelce) svědčí právo nájmu k předmětnému bytu, jehož určení se touto žalobou domáhá. Proto je zde dána překážka věci pravomocně rozsouzené.
10. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, č. j. 26 Cdo 3476/2012-337, dovolání stěžovatelky zamítl. Uvedl, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, uložil stěžovatelce povinnost vyklidit předmětný byt. V uvedeném řízení, vedeném mezi týmiž účastníky (byť - oproti souzené věci - v opačném procesním postavení), byla (a musela být) jako předběžná řešena rovněž otázka, zda stěžovatelce svědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Bylo-li žalobě na vyklizení bytu vyhověno, byla uvedená otázka vyřešena negativně (jestliže by totiž stěžovatelka nájemkyní bytu byla, nemohlo by být vyklizovací žalobě vyhověno právě proto, že by k užívání bytu měla právní důvod). Domáhá-li se proto v současném řízení proti žalovanému - na základě v zásadě totožného skutkového stavu - určení, že je nájemkyní předmětného bytu, tedy řešení otázky, která byla - v době vydání napadeného usnesení - již vyřešena s negativním výsledkem jako otázka předběžná v řízení o vyklizení bytu vedeném mezi stejnými účastníky u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 412/2008, nezbývá - vzhledem k výše uvedené judikatuře, než uzavřít, že v době rozhodování odvolacího soudu skutečně bránila projednání předmětné věci v občanském soudním řízení překážka věci pravomocně rozsouzené.
11. Rozhodnutí obecných soudů pod body 8., 9., 10. tohoto usnesení stěžovatelka napadá ústavní stížností.
II.
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve popisuje podstatu, proč je toto řízení vedeno. Původ spatřuje v tom, že se domáhala po vedlejším účastníkovi uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do jejího vlastnictví. Bytové družstvo svým obstrukčním jednáním odmítá splnit zákonnou povinnost, přičemž soudní řízení zahájené v roce 1998 dosud nebylo skončeno. Bytovému družstvu byla rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2002, č. j. 28 Cm 119/2001-119, které se stalo pravomocné již v roce 2004, uložena povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy č. p. X3, umístěné na pozemku parc. č. X4 v k. ú. Moravská Ostrava, obci Ostrava, přičemž do roku 2013 ignorovalo pravomocné usnesení, i přes exekuční řízení proti němu vedené a v něm opakované ukládání pokut, a teprve v roce 2013 podalo na katastrální úřad prohlášení vlastníka. Bytové družstvo se snažilo svou zákonnou povinnost, spočívající v převedení bytových jednotek do vlastnictví, oddálit, a to i zneužitím institutu výpovědi z nájmu bytu pro neexistující pohledávky, jakož i domáháním se vyklizení předmětného bytu soudní cestou. To vše s cílem, aby stěžovatelka nesplnila zákonné podmínky pro převod bytu do vlastnictví (nájemce bytu, členství nájemce v bytovém družstvu).
13. Následně stěžovatelka popisuje průběh řízení před obecnými soudy v řízení, které je předmětem ústavněprávního přezkumu. Stěžovatelka se neztotožňuje s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů, které zastavily řízení pro překážku věci rozhodnuté.
14. Počátkem byla výpověď bytového družstva, která byla dána stěžovatelce pro neplacení nájemného ? §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku. Přitom však šlo o sporné nájemné, když nesporné stěžovatelka řádně hradila. Žaloba družstva o zaplacení tohoto sporného nájemného byla pravomocně zamítnuta, stejně tak bylo odmítnuto dovolání družstva a následně jeho ústavní stížnost.
15. V předmětném řízení byla obecnými soudy (rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008, č. j. 32 C 281/2006-138, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2008, č. j. 42 Co 595/2008-178) zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro opožděnost, neboť stěžovatelka nepodala v šedesátidenní prekluzivní lhůtě od doručení výpovědi žalobu. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 26 Cdo 2076/2009-223, tyto rozsudky zrušil a věc vrátil k řízení okresnímu soudu se závazným právním názorem, že stěžovatelka u jednání dne 13. 7. 2007 změnila svou žalobu s tím, že se nadále domáhala neplatnosti výpovědi dle §80 písm. c) občanského soudního řádu pro absenci závazku k zajištění přístřeší (nejde tedy o žalobu ve smyslu §711 odst. 5 občanského zákoníku, která musí být podána v šedesátidenní prekluzivní lhůtě od doručení výpovědi). Na tuto dispozici s žalobou však soudy nijak nereagovaly a zamítly její žalobu právě pro nedodržení šedesátidenní prekluzivní lhůty.
16. Předtím, než oba rozsudky Nejvyšší soud zrušil, však došlo v jiném řízení (mezi týmiž účastníky), o vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu k vynesení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, kterým uložil stěžovatelce povinnost předmětný byt vyklidit, přičemž vyšel ze zjištění, že stěžovatelce skončil nájemní poměr k předmětnému bytu na základě výpovědi bytového družstva ze společného nájmu bytu ke dni 31. 8. 2006 a žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla proto zamítnuta, s účinky právní moci ke dni 5. 12. 2008. I přesto, že stěžovatelka navrhovala v řízení o vyklizení bytu přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto v řízení o neplatnosti výpovědi z nájmu o dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem, Krajský soud v Ostravě tomuto návrhu nevyhověl a fakticky rozhodl dva dny před vynesením rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byla v řízení o neplatnost výpovědi zrušena předchozí rozhodnutí. V řízení o vyklizení však Krajský soud v Ostravě vyšel při řešení otázky nájemního práva stěžovatelky k předmětnému bytu z těchto zrušených rozhodnutí.
17. Skutečnost, že institut výpovědi z nájmu bytu byl bytovým družstvem zneužit, byla konstatována i v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11. Tímto nálezem byla zrušena rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, a Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4904/2010, které rozhodovaly řízení o žalobě družstva na vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že se jak odvolací, tak i dovolací soud, při úvaze o použití §3 odst. 1 občanského zákoníku dostatečně neřídily judikaturou Ústavního soudu, podle které je určující vždy vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových tvrzeních, a tyto individuální okolnosti každého případu je nutné posuzovat v souvislosti s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku.
18. Stěžovatelka má za to, že i v nyní projednávaném případě se obecné soudy měly řídit výkladem Ústavního soudu ohledně použití §3 odst. 1 občanského zákoníku, když výpověď daná stěžovatelce a jejímu manželovi dne 28. 5. 2006 je s odkazem na výše uvedené bezesporu v rozporu s dobrými mravy.
19. Bytové družstvo tak zneužilo a zneužívá své vlastnické právo na úkor stěžovatelky, neboť svým postupem zcela záměrně upírá stěžovatelce její zákonné právo předmětný byt nabýt do vlastnictví.
III.
20. Ústavní soud si ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení.
21. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 2014 odkázal na závěry napadeného rozhodnutí. Doplnil, že senát, který ve věci rozhodoval, je přesvědčen, že byla-li otázka nájemního práva k bytu vyřešena jako otázka předběžná v rozsudku o žalobě na plnění (nyní na vyklizení bytu), vytváří se tím z hlediska identity předmětu řízení mezi týmiž účastníky, a to i z hlediska jejich legitimního očekávání, překážka věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo (nájem bytu) je či není, vycházející z téhož skutkového základu.
22. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 14. 4. 2014 odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
23. Okresní soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 27. 5. 2014 uvedl, že vycházel ze stavu, kdy rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 56 Co 171/2010-236, bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně vyklidit předmětný byt. Soud měl za to, že se jedná o řízení mezi týmiž účastníky, byť v opačném procesním postavení, byly splněny podmínky §159a odst. 5 občanského soudního řádu, kdy jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popř. jiné osoby věc projednávána znovu. Soud měl za to, že v daném řízení se jednalo o tentýž předmět řízení, když stav vymezený žalobním petitem na vyklizení bytu a určení existence nájemního práva vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, přičemž pro rozhodnutí o vyklizení je nutno posoudit existenci nájemního vztahu. Soud byl tedy v daném případě povinen řízení zastavit, postupoval v souladu s §159a odst. 5 občanského soudního řádu a řízení pro existenci tzv. překážky res iudicatae zastavil. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/2011, byl vydán až po shora citovaném usnesení, jeho závěry tedy nemohly být při rozhodování zohledněny.
24. Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovatelce k replice. V replice pak stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty obsažené v ústavní stížnosti. Trvá na tom, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí byla zrušena.
IV.
25. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
26. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
27. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
28. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná, i přesto, že má výhrady k právnímu hodnocení provedenému obecnými soudy.
29. Obecné soudy rozhodly o zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž základní otázka nyní posuzované věci, tj. existence nájemního vztahu stěžovatelky, měla být posouzena jako otázka předběžná v řízení o vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu.
30. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 13. 7. 2010, č. j. 56 Co 171/2010-236, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost předmětný byt vyklidit, však při posouzení předběžné otázky vyšel ze závěrů, které byly přijaty obecnými soudy v řízení o neplatnosti výpovědi (tj. v nyní posuzované věci). Tam obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce nájemní právo nesvědčí, protože žaloba ve smyslu §711 odst. 5 občanského zákoníku byla podána opožděně. Tyto právní názory však následně Nejvyšší soud shledal neúplnými a nesprávnými a rozsudky nižších soudů zrušil (bod 6. tohoto usnesení).
31. Zásadní otázka, tedy zda stěžovatelce svědčí nájemní právo k předmětnému bytu, byla jako předběžná otázka posouzena pouze z formálních důvodů. Obecný soud věcně nezkoumal platnost výpovědi nájmu bytu s ohledem na naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu, ani z hlediska obecných náležitostí právních úkonů. Nebylo tedy ani věcně rozhodnuto o tom, zda je výpověď platná či nikoli.
32. V konečném hodnocení nelze přehlédnout ani to, že uvedená rozhodnutí, i přesto, že v době rozhodování Krajského soudu v Ostravě o vyklizení stěžovatelky z předmětného bytu šlo o pravomocná rozhodnutí, byla následně Nejvyšším soudem zrušena.
33. I přes tyto výhrady však Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, a to z následujících důvodů.
34. Ústavní soud nahlédnutím do veřejného seznamu - Katastru nemovitostí zjistil, že stěžovatelka smlouvou o převodu vlastnictví k bytové jednotce nabyla předmětný byt do osobního vlastnictví s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 12. 3. 2015. Převodem vlastnického práva k bytu na stěžovatelku tak došlo k zániku nájemního vztahu k družstvu. Tímto fakticky nastává stav, kdy není dána aktuálnost zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Teorie a praxe ústavního soudnictví vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. mootness [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení. Jinak řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední.
35. Poté, co stěžovatelka nabyla k předmětnému bytu vlastnické právo, zanikl rovněž nájemní vztah k bytovému družstvu a tím odpadl právní důvod řízení o určení existence nájemního práva stěžovatelky. Ústavní soud by mohl přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což však činí zřídka a ve velmi výjimečných případech. V posuzované věci k tomu žádného důvodu neshledal.
36. Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu