ECLI:CZ:US:2015:1.US.1752.14.1
sp. zn. I. ÚS 1752/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - město, se sídlem Hlinky 41/104, Brno, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 395/30a, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 4. 2014 č. j. 8 NC 5381/2006-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i svého práva podnikat dle čl. 26 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, v níž byl provedením exekuce nejdříve pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal, který byl však ke dni 31. 12. 2011 odvolán z funkce soudního exekutora a do uvolněného exekutorského úřadu byl jmenován jako soudní exekutor JUDr. Jiří Janečka, Ph.D. Ještě před jeho jmenováním oprávněná požádala o změnu exekutora a na základě tohoto návrhu a se souhlasem JUDr. Jiřího Janečky posléze exekuci převzal stěžovatel. Ten následně rozhodl příkazem k úhradě nákladů exekuce o dosud vzniklých nákladech exekuce, přičemž soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Janečkovi náklady exekuce nepřiznal. Ten proti tomuto rozhodnutí stěžovatele podal námitky, na jejichž základě okresní soud vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí, jímž změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že povinná je povinna hradit dosud vzniklé náklady exekuce ve výši 3.933 Kč, které tvoří odměna soudního exekutora JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., ve výši 1.500 Kč, jeho hotové výdaje ve výši 1.750 Kč a DPH z těchto částek ve výši 683 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že ačkoliv napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o jeho vlastních nákladech, představuje toto rozhodnutí zásah do jeho práv, neboť je v konkrétní věci vázán právním názorem exekučního soudu a není oprávněn se od něj při rozhodování o nákladech exekuce odchýlit. Do příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž v budoucnu bude rozhodovat o nákladech vzniklých jemu osobně, tak bude muset promítnout právní názor exekučního soudu, z něhož plyne, že jeho nárok jako soudního exekutora bude snížen o náhradu nákladů exekuce přiznanou JUDr. Jiřímu Janečkovi. Přitom v dalším průběhu řízení již stěžovatel nebude mít možnost, jak hájit svá práva; jediným prostředkem k jejich ochraně je podání nynější ústavní stížnosti.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zjevně není k podání ústavní stížnosti oprávněn.
5. Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
6. Ústavní soud připomíná, že posuzovaná ústavní stížnost je jednou z jedenácti, jež stěžovatel podal v prakticky identických věcech; o většině těchto ústavních stížností již Ústavní soud rozhodl, a to tak, že je odmítl jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1758/14 ze dne 14. 7. 2014 Ústavní soud zdůraznil, že při posuzování aktivní legitimace soudního exekutora je nutné zohlednit skutečné postavení soudního exekutora v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. V souzené věci přitom, ač bylo rozhodováno o nákladech exekučního řízení, nedošlo napadeným rozhodnutím okresního soudu k přímému zásahu do práv stěžovatele. Stěžovatel zde totiž nerozhodoval o nákladech svých, nýbrž o nákladech dosavadního exekučního řízení, které vznikly dříve pověřenému exekutorovi. Na stěžovatele tudíž nelze pohlížet jako na účastníka řízení, nýbrž výhradně jako na faktického vykonavatele soudní pravomoci v oblasti civilní exekucí. Za této situace na něj dopadají závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372), podle kterého "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod." Tudíž se ani nemůže domáhat jejich ochrany prostřednictvím ústavní stížnosti.
7. Vzhledem k právě uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka