ECLI:CZ:US:2015:1.US.1756.15.1
sp. zn. I. ÚS 1756/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Bača, t. č. ve Vazební věznici v Brně, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2015 č. j. 7 To 176/2015-316 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 3. 2015 č. j. 1 T 38/2015-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením Okresního soudu v Jihlavě bylo rozhodnuto podle §72 odst. 3 tr. řádu o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítnul. Stěžovatel má za to, že shora uvedenými rozhodnutími byl zkrácen na svých právech, neboť nebyl přítomen na vazebním zasedání a nemohl se tak vyjádřit k otázce, zda pominuly důvody vazby. Stěžovatel měl zájem zúčastnit se vazebního zasedání, v němž by bylo rozhodováno o jeho ponechání ve vazbě. Vzhledem k tomu, že neměl povědomí o tom, zda a kdy bude o jeho vazbě rozhodováno, nepožádal o možnost být osobně přítomen na vazebním zasedání. Stěžovatel dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 573/02, sp. zn. IV. ÚS 3228/12, III ÚS 1549/13 a IV. ÚS 515/14, které navázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 č. j. 11 Tvo 9/2012-33 a z kterých vyplývá, že je povinností soudu sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě tak, aby mohl uplatnit svá práva. Stěžovatel se domnívá, že při rozhodování o vazbě nenastala žádná z okolností presumovaných v ustanovení §73d tr. řádu pro nekonání vazebního zasedání. Okresní soud v Jihlavě měl stěžovatele informovat o chystaném rozhodování o vazbě a poskytnout mu tak možnost požádat o rozhodnutí ve vazebním zasedání. Pokud se tak nestalo, měl stížnostní soud prověřit i nad rámec obsahu stížnosti, zda nedošlo k pochybení Okresního soudu v Jihlavě a vazební zasedání nařídit.
3. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a příslušný trestní spis. Ve stanovené lhůtě se vyjádřil pouze Okresní soud v Jihlavě, který zdůraznil, že vazební zasedání nebylo konáno, protože tehdy obviněný o to výslovně nepožádal (a přitom obhájce měl možnost takovou žádost předložit již po vyrozumění o podané obžalobě) a soud osobní slyšení nepovažoval za potřebné pro účely rozhodnutí. Proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě si obviněný podal stížnost prostřednictvím svého obhájce, kde žádné výhrady k tomu, že nebylo konáno vazební zasedání, neuvádí a navíc se ani nedomáhá toho, aby alespoň Krajský soud v Brně nařídil k projednání jeho stížnosti vazební zasedání a nechal jej k tomu předvést. V replice k tomuto vyjádření stěžovatel pouze zopakoval svou argumentaci již obsaženou v ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn ve věcech vazebních zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).
6. Článek 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
7. Podle ustanovení §73d odst. 2 trestního řádu se rozhoduje ve vazebním zasedání vždy, pokud rozhoduje soud o vzetí obviněného do vazby. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v jiných případech se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce, považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže:
a) obviněný se odmítl vazebního zasedání účastnit, ačkoliv o to výslovně požádal,
b) jestliže zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech,
c) jestliže obviněný byl v posledních šesti týdnech k vazbě slyšen a neuvedl žádné nové
okolnosti nebo jím uváděné okolnosti nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,
d) obviněný se propouští z vazby.
8. Ústavní soud měl již mnohokrát možnost vyjádřit se konkrétně k právu obviněného být osobně slyšen při rozhodování soudu o jeho vazbě. Principy svého rozhodování Ústavní soud shrnul například v nálezu ze dne 15. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13.
9. V tomto citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva považuje právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 5 Úmluvy, za jedno z nejvýznamnějších základních práv chránících fyzickou bezpečnost osoby, které jako takové má v demokratické společnosti vrcholný význam (srov. např. rozsudek ve věci Ťupa proti České republice ze dne 26. května 2011 č. 39822/07, §45). Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že v případě vzetí obviněného do vazby, jíž je prolamována ústavně zaručená osobní svoboda, která je na předních místech v katalozích základních práv a svobod, musí být náhled na postup orgánů veřejné moci přísnější (nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06).
10. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.
11. Nicméně jak Ústavní soud, tak Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že z článku 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Ústavní soud rovněž upozornil, že od osobního slyšení je možno také upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí.
13. Ústavní soud musí rovněž zdůraznit, že každý jednotlivý případ posuzuje přísně individuálně, přičemž obecná východiska vyplývající z judikatury Ústavního soudu je nutno aplikovat na konkrétní věc s ohledem na její skutkové okolnosti, jež se mohou případ od případu v jednotlivostech (pro posouzení věci však důležitých) lišit.
14. Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Jihlavě dne 3. 10. 2014 č. j. 11 Nt 225/2014-10 z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu. O jeho stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně dne 23. 10. 2014 zamítavým usnesením č. j. 9 To 425/2014. Usnesením ze dne 16. 1. 2015 č. j. 11 Nt 419/2014-10, které nabylo právní moci 19. 2. 2015, rozhodl Okresní soud v Jihlavě o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu a současně zamítl jeho žádost o propuštění z vazby, nepřijal jeho písemný slib a ani nabídku záruky jako náhradu za vazbu. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel byl předem o těchto úkonech vyrozuměn (doručeno dne 7. 1. 2015) a vyzván, aby se vyjádřil, zda žádá, aby bylo rozhodováno za jeho účasti ve vazebním zasedání s tím, že pokud se nevyjádří, bude soud vycházet z toho, že na nařízení vazebního zasedání netrvá. S ohledem na to, že se ve stanovené lhůtě nevyjádřil (ani do doby rozhodování soudu), bylo o vazbě rozhodnuto bez jeho přítomnosti. Proti usnesení stěžovatel stížnost nepodal.
15. Dne 13. 3. 2015 byla na stěžovatele podána obžaloba. Podle §72 odst. 3 tr. řádu je soud povinen do 30 dnů od podání obžaloby znovu přezkoumat důvodnost vazby a rozhodnout, zda se obžalovaný ponechává i nadále ve vazbě či zda se z vazby propouští na svobodu. Hlavní líčení ve věci soud nařídil na den 15. 4. 2015, neveřejné zasedání k projednání vazby na den 18. 3. 2015. Obžaloba spolu s vyrozuměním o konání hlavního líčení byla stěžovateli doručena do vazební věznice dne 23. 3. 2015, o konání zasedání (neveřejného) pak stěžovatel vyrozuměn nebyl. Nebyla mu tedy ani dána možnost vyjádřit se ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k tomu, zda se chce osobně tohoto řízení zúčastnit.
16. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 11 Tvo 9/2012, na něž ve své ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje uvedl, že "Z odůvodnění napadeného usnesení lze dovodit závěr, že je věcí obviněného, aby výslovně požádal o konání vazebního zasedání, aniž by soud byl povinen jej o tomto právu poučit či jinak informovat o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání vazby. Z ustanovení §33 odst. 1, 5 tr. ř. však vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže citované ustanovení §73d odst. 3 tr. ř. zakládá právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby, umožnit obviněnému, aby mohl toto právo využít. Jestliže však příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě dokdy se tak stane, a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit. ... [n]emůže předvídat, kdy v průběhu tříměsíční lhůty konkrétně dojde k vlastnímu rozhodnutí o vazbě, a nemůže tedy reálně uplatnit požadavek na konání vazebního zasedání. Jestliže v posuzované věci neexistovala žádná okolnost uvedená pod písm. a) až d) ustanovení §73d odst. 3, věta druhá, tr. ř., umožňující, aby se vazební zasedání nekonalo, bylo povinností Vrchního soudu v Praze, aby v rámci rozhodování o dalším trvání vazby v souladu s ustanovením §73d odst. 3, věta první, tr. ř. obviněnému sdělil, že bude rozhodováno o jeho vazbě, poučil jej o právu požádat o konání vazebního zasedání a stanovil mu lhůtu k tomu, aby mohl toto právo uplatnit." Výše uvedené procesní pochybení vrchního soudu v rámci stížnostního řízení napravil sám Nejvyšší soud tím, že konal ve věci vazební zasedání, v němž měl obviněný možnost vyjádřit se ke skutečnostem významným pro rozhodování o dalším trvání vazby.
17. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3228/12 navázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že "... obvodní soud rozhodoval o dalším trvání vazby dne 4. 5. 2012. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž namítal porušení práva na osobní slyšení. V mezidobí, než městský soud o stížnosti rozhodl, byl stěžovatel dne 19. 6. 2012 vyslechnut obvodním soudem v souvislosti s podáním obžaloby (§72 odst. 3 trestního řádu). Závěru městského soudu, že právo na osobní slyšení stěžovatele v přiměřených intervalech bylo zachováno, nelze za daných okolností, s ohledem na výše vyložené principy, nic vytknout." V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1549/13 Ústavní soud uvedl, že "...v projednávané věci je napadáno rozhodnutí vrchního soudu, které napravuje pochybení, ke kterému došlo v řízení před krajským soudem tím, že dává prostor pro uplatnění stěžovatelových práv. V případě, že by Ústavní soud k této okolnosti nepřihlédl, zpochybnil by smysl opravných prostředků v trestním řízení a postavil by se do role jediného korektora takových pochybení, což mu nepřísluší."
18. Ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu je zjevné, že pochybení soudu I. stupně ve věci nekonání vazebního zasedání v přítomnosti obviněného, ačkoli se správně konat mělo, lze napravit v rámci řízení o stížnosti tím, že stížnostní soud sám provede řízení v přítomnosti obviněného a dá mu možnost se osobně k věci vyjádřit. Až v případě, že ani stížnostní soud takto nápravu nezjedná, je teprve na místě kasační zásah Ústavního soudu, tak jako např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 3944/14 (nález ze dne 18. 5. 2015) a sp. zn. IV. ÚS 515/14 (nález ze dne 15. 4. 2014).
19. V dané věci musí Ústavní soud konstatovat, že Krajský soud v Brně při rozhodování o stížnosti stěžovatele nápravu sám nezjednal, jelikož stěžovatel ve stížnosti žádnou námitku ohledně nekonání vazebního zasedání a absence jeho osobního slyšení k důvodům dalšího trvání vazby neformuloval. Jakkoli je však stížnostní řízení dle trestního řádu ovládáno revizním principem, nelze se fakticky domáhat cestou ústavní stížnosti nápravy tam, kde mohla být zjednána jinými opravnými prostředky, jinými slovy nelze ve smyslu ustálené judikatury v řízení před Ústavním soudem úspěšně uplatňovat námitku, jestliže nebyla předmětem přezkumu v předchozím řízení.
20. Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyplývá, že stěžovatel je povinen vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva efektivně, nikoliv formálně (srov. např. usnesení ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1820/08, přístupné na http://nalus.usoud.cz). Za situace, kdy k uvedenému pochybení mělo dojít již v řízení před soudem I. stupně, tak stěžovatel měl dát příležitost stížnostnímu soudu se s touto námitkou vypořádat. Pokud tak neučinil, nelze jeho námitku úspěšně projednat poprvé až v řízení před Ústavním soudem. Co se týká důvodů vazby, ty byly v obou napadených usneseních popsány přesvědčivě a jejich odůvodnění lze v tomto směru považovat za logická a srozumitelná, nijak nevybočující z mezí vytýčených judikaturou Ústavního soudu, což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdil.
21. Vzhledem k výše uvedenému konstatování Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci jeho kasační zásah není nutný je třeba jeho ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu