ECLI:CZ:US:2015:1.US.1821.15.1
sp. zn. I. ÚS 1821/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezl. Jiřího Droppy, právně zastoupeného Mgr. Jakubem Tichým, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, 2) nezl. Nely Klaudie Droppové, právně zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, a 3) Martiny Droppové, právně zastoupené JUDr. Milanem Chmelíkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti části výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, č. j. 33 Cdo 4479/2014-460, jíž byla odmítnuta dovolání stěžovatelů, a proti výrokům I., III., IV., V. a VII. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2014, č. j. 21 Co 632/2013-401, ve znění doplňujícího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2014, č. j. 21 Co 632/2013-411, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení, jakož i zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
II.
2. PharmDr. Petr Kohoutek (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil stěžovatelům, právním nástupcům zemř. Ing. Libora Droppy, povinnost uhradit mu částku ve výši 1.000.000,- Kč s přísl., a to z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. 11. 2004.
3. Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 20 C 215/2007-292, žalobě vyhověl, když stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I.), jakož i povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 47.500,- Kč (výrok II).
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2014, č. j. 21 Co 632/2013-401, potvrzeno v části výroku I., pokud jím byla 1) stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 152.230,33 Kč s příslušenstvím, 2) stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 151.230,33 s příslušenstvím a 3) stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 182.103,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), přičemž odvolací soud změnil lhůtu ke splnění právě uvedené povinnosti, když rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni splnit výše uvedenou povinnost ve lhůtě šesti měsíců. Ve zbývající části změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu ve zbývající části zamítl (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelům náklady řízení (výrok III., IV. a V.). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doplněno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2014, č. j. 21 Co 632/2013-411, o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka (výrok VI.) a stěžovatelů (výrok VII.) k náhradě nákladů řízení státu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že vedlejší účastník poskytl právnímu předchůdci stěžovatelů půjčku ve výši 1.000.000,- Kč, a to na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 11. 2004, přičemž k vyplacení této částky došlo téhož dne. Odvolací soud nepřisvědčil obraně stěžovatelů, kteří sporovali pravost listin, jimiž vedlejší účastník prokazoval svá tvrzení o uzavření předmětné smlouvy a předání peněz. Jde-li o smlouvu o půjčce, pak skutečnost, že podpis na této smlouvě je pravým podpisem právního předchůdce stěžovatelů, měl soud za prokázanou znaleckým posudkem. K otázce, zda zároveň došlo k předání peněz právnímu předchůdci stěžovatelů, odvolací soud uvedl, že skutečnost, že k předání předmětné peněžité částky došlo dne 30. 11. 2004, vzal za prokázanou na základě svědecké výpovědi PharmDr. Květoslavy Kohoutkové (manželky vedlejšího účastníka), kterou odvolací soud hodnotil jako věrohodnou.
5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, č. j. 33 Cdo 4479/2014-460, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský soudní řád").
III.
6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v částech, podrobněji specifikovaných v záhlaví tohoto rozhodnutí, stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítli, že v řízení nebyl proveden jimi navrhovaný znalecký posudek, kterým by byl proveden rozbor listiny "Potvrzení předání hotovosti" ze dne 30. 11. 2004, a to z hlediska prokázání manipulace s touto listinou. K tomu dále uvedli, že tímto znaleckým posudkem nemínili pouze prokázat, že s touto listinou bylo uměle manipulováno, ale též to, že svědkyně Kohoutková není věrohodnou svědkyní, neboť pokud by bylo prokázáno, že s touto listinou bylo účelově manipulováno, pak by tím byla zároveň vyvrácena pravdivost výpovědi svědkyně Kohoutkové, pokud tato vypovídala o tom, jak bylo předmětné potvrzení podepisováno při údajném předání půjčky. Odvolacímu soudu pak stěžovatelé vytkli též to, že svůj závěr stran předání peněz učinil primárně na základě výpovědi svědkyně - manželky vedlejšího účastníka, která má zcela zřetelný zájem na výsledku sporu. K tomu uvedli, že za takové situace by její výpověď měla být soudem hodnocena jako výpověď účastníka řízení, nikoli jako výpověď svědka. Pokud tak odvolací soud neučinil a vzal výpověď svědkyně Kohoutkové za důkaz rozhodující, pak dle názoru stěžovatelů je takový postup třeba hodnotit nejen jako rozporný s příslušnou judikaturou dovolacího soudu, ale především jako stojící v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Předně si Ústavní soud dovoluje připomenout, jak ostatně v řadě svých rozhodnutí opakovaně činí, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tedy toho, zda při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.
9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku stěžovatelů se závěry obecných soudů stran toho, zda dne 30. 11. 2004 došlo k předání finančních prostředků právnímu předchůdci stěžovatelů a zda tedy došlo ke vzniku půjčky či nikoli, když Ústavnímu soudu byly v jejím rámci předestřeny otázky, které již byly stěžovateli vzneseny jak v rámci odvolacího, tak i dovolacího řízení. Ústavní soud má přitom za to, že jak soud odvolací, tak i soud dovolací na tyto námitky v rámci odůvodnění svých rozhodnutí adekvátně reagovaly, přičemž podrobně vysvětlily, z jakého důvodu nemohly těmto námitkám přisvědčit. Ústavní soud proto nemá, co by obecným soudům v této souvislosti vytkl.
10. Jde-li o námitku stěžovatelů, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, pokud neprovedly jimi navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, kterým by byl proveden rozbor listiny "Potvrzení předání hotovosti" ze dne 30. 11. 2004 za účelem zjištění, zda s touto listinou nebylo uměle manipulováno a zda svědkyni Kohoutkovou lze považovat za věrohodnou, pokud tato před soudem vypověděla, že byla přítomna podpisu tohoto potvrzení právním předchůdcem stěžovatelů, pak Ústavní soud (shodně jako tak učinil již soud dovolací) připomíná, že jsou to soudy, kdo rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoliv (§120 odst. 1 občanského soudního řádu). Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, mj. též v případě tzv. opomenutých důkazů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O právě popsaný případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu zřetelně vyplývá, z jakého důvodu tento důkaz nebyl soudem v řízení proveden. Odvolací soud zde uvedl, že tento důkaz nebyl proveden proto, že skutečnost předání peněz měl za jednoznačně prokázanou ze svědecké výpovědi svědkyně Kohoutkové ve spojení s dalšími důkazy [smlouva o půjčce ze dne 30. 11. 2004, vlastní směnka vystavená právním předchůdcem stěžovatelů dne 30. 11. (bez uvedení roku), která měla sloužit k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce, výpis z bankovního účtu svědčící o tom, že vedlejší účastník vybral dne 30. 11. 2004 z tohoto účtu částku ve výši 3.200.000,- Kč]. Pokud pak stěžovatelé namítali, že jimi navrhovaným důkazem měla být zpochybněna rovněž věrohodnost svědkyně Kohoutkové, pak odvolací soud uvedl, že tuto svědkyni má za věrohodnou, přičemž velmi podrobně popsal, z jakých důvodů tento závěr učinil (viz str. 9 - 10 rozsudku odvolacího soudu). Pokud stěžovatelé namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu stran neprovedení jimi navrhovaného důkazu je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 5/48 SbNU 41) a sp. zn. I. ÚS 2610/11 ze dne 13. 10. 2011 (N 177/63 SbNU 61), neboť soud své rozhodnutí o neprovedení předmětného důkazu "adekvátně neodůvodnil", pak Ústavní soud nemohl této námitce s přihlédnutím k výše uvedenému přisvědčit.
11. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani obsáhlá argumentace stěžovatelů stran nevěrohodnosti svědkyně Kohoutkové. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se otázkou věrohodnosti této svědkyně zabýval, přičemž její výpověď vyhodnotil (z důvodů v jeho rozhodnutí podrobně uvedených) jako věrohodnou. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat věcnou správnost tohoto závěru odvolacího soudu, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením předmětného důkazu neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. K takovému závěru však Ústavní soud v nyní souzené věci nedospěl.
12. Důvodnou Ústavní soud neshledal konečně ani námitku, že soudy neměly výpověď svědkyně Kohoutkové, s ohledem na její blízký příbuzenský vztah k vedlejšímu účastníku a s ním nutně související zájem na výsledku řízení, posuzovat jako svědeckou výpověď, ale naopak jako výpověď účastníka řízení. To proto, že tento právní názor stěžovatelů nemá oporu v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, konkrétně v jeho ustanovení §126, z něhož vyplývá, že svědkem může být každá fyzická osoba odlišná od soudu a od účastníků řízení, popř. jejich zákonných zástupců. Svědkem tedy může být i blízký příbuzný účastníka řízení (zde manželka). Okolnost, že svědek je v příbuzenském poměru k některému z účastníků řízení je pak okolností, která může ovlivnit svědkovu věrohodnost, tj. okolností, kterou je soud povinen zjišťovat a při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka k ní přihlédnout (srov. §126 odst. 2 občanského soudního řádu). K týmž závěrům dospěl též Nejvyšší soud mj. ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, v němž vyslovil názor, "že apriorní odmítání svědecké výpovědi pro příbuzenský či jiný vztah svědka k účastníkovi řízení odporuje smyslu a účelu zákona, neboť ten slyšení osoby účastníkovi blízké jako svědka nevylučuje. Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. má příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008)." Jde-li pak o hodnocení výpovědi svědkyně Kohoutkové, soudy její výpověď coby osoby odlišné od soudu i od účastníků řízení správně hodnotily jako výpověď svědeckou, přičemž řádně vyložily, z jakého důvodu mají tuto výpověď i přes příbuzenský vztah této svědkyně k vedlejšímu účastníku za věrohodnou. Tento postup obecných soudů byl tedy v souladu s příslušnými procesními právními předpisy, jakož i judikaturou dovolacího soudu a konečně též i zásadou volného hodnocení důkazů. Tato námitka stěžovatelů proto z ústavněprávního hlediska nemohla obstát.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu