Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 09.04.2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14 [ nález / ŠIMÁČKOVÁ / výz-3 ],paralelní citace: N 75/77 SbNU 119 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:1.US.1822.14.1
Právní větaSoudy mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Jde o součást pozitivních závazků státu ochránit osoby před porušeními jejich práv ze strany třetích soukromých osob. V situaci, ve které je celková délka řízení nepřiměřená či její nepřiměřenost bezprostředně hrozí, je povinností soudů jednat se zvláštní pečlivostí a přijmout takové kroky, které lze od nich rozumně očekávat, aby nadměrné délce zabránily.
ECLI:CZ:US:2015:1.US.1822.14.1
sp. zn. I. ÚS 1822/14NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 9. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 1822/14 ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 561/2012-136 ze dne 27. 3. 2013, kterým byl potvrzen prvostupňový rozsudek o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhé době rozvodového řízení, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3487/2013-156 ze dne 19. 2. 2013, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání.I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 561/2012-136 ze dne 27. 3. 2013 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3487/2013-156 ze dne 19. 2. 2013 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.Odůvodnění:I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přitom odkázala na čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). A. Původní řízení2. Dne 21. 8. 2002 podala stěžovatelka žalobu o rozvod manželství proti J. Š. (dále jen "žalovaný") u Obvodního soudu pro Prahu 9. Současně podala prostřednictvím místního orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") návrh na zahájení řízení ve věci péče o jejich společné nezletilé dítě u Okresního soudu v Písku, neboť tam měla nezletilá faktické bydliště. Rozvodové řízení bylo přerušeno do právní moci rozhodnutí ve věci péče o dítě.1. Řízení ve věci péče o dítě3. Dne 14. 10. 2002 se konalo jednání u Okresního soudu v Písku, který vyslovil místní nepříslušnost. Proti usnesení se odvolala stěžovatelka i OSPOD.4. Dne 20. 1. 2003 však Krajský soud v Českých Budějovicích toto usnesení potvrdil a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9. 5. Jednání ve věci se konalo 30. 4. 2003, Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že bude zadán znalecký posudek z oboru psychologie. Po vyhotovení posudku se konalo další soudní jednání dne 3. 10. 2003, tentokrát soud shledal nutnost zadání psychiatrického posudku.6. Ve věci bylo následně jednáno 11. 2. 2004, 31. 3. 2004 a 7. 5. 2004, posledně uvedeného data byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo dítě svěřeno do péče otci.7. Proti rozsudku podala stěžovatelka dne 22. 6. 2004 odvolání, které bylo projednáno 28. 2. 2005, kdy Městský soud v Praze dospěl k závěru, že je nutné vyžádat doplnění psychiatrického znaleckého posudku. Na následujícím jednání dne 22. 6. 2005 byl vynesen rozsudek, jímž byla nezletilá svěřena do péče stěžovatelky. Právní moc byla vykázána k 22. 8. 2005.2. Rozvodové řízení8. Jednání bylo nařízeno na 19. 1. 2006, kdy byl vynesen rozsudek, jímž se manželství rozvádí. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný.9. Usnesením ze dne 25. 5. 2006 městský soud rozsudek zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Důvodem byly procesní vady, zejména nepřezkoumatelnost rozsudku obvodního soudu. Rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 31. 7. 2006.10. Dne 10. 8. 2006 pak zástupce stěžovatelky žádal obvodní soud o nařízení jednání. To bylo nařízeno na 7. 11. 2006.11. Jednání se však nekonalo, protože žalovaný vznesl námitku podjatosti samosoudkyně. Námitka byla zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 5. 3. 2007. Z jednání nařízeného na 17. 7. 2007 se žalovaný omluvil pro nemoc a omluvili se i další svědci. Další jednání se konalo dne 9. 10. 2007, při něm byli vyslechnuti účastníci. Soud dále jednal dne 13. 12. 2007, kdy vyslechl svědky a vynesl rozsudek. Odvolal se opět žalovaný, a to dne 28. 1. 2008.12. Dne 21. 5. 2008 stěžovatelka žádala odvolací soud o nařízení jednání.13. Jednání bylo nařízeno na 15. 7. 2008, ale žalovaný opět vznesl námitku podjatosti, takže jednání bylo zrušeno.14. Dne 27. 10. 2008 Vrchní soud v Praze námitku podjatosti zamítl. Dne 10. 12. 2008 stěžovatelka opět žádala o nařízení jednání.15. Jednání bylo nařízeno na 8. 1. 2009, na něm žalovaný vznesl novou námitku podjatosti. Také tuto novou námitku Vrchní soud v Praze zamítl, a to usnesením ze dne 26. 3. 2009.16. Usnesením ze dne 21. 5. 2009 pak městský soud rozhodl, že nepřipouští další zastoupení žalovaného obecným zmocněncem Ing. Jiřím Fialou.17. Dne 2. 6. 2009 stěžovatelka žádala o prošetření průtahů v řízení.18. Žalovaný se opětovně pokusil dosáhnout odročení jednání na 11. 6. 2009, odvolací soud mu však nevyhověl, jednal a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dne 11. 8. 2009 byl spis vrácen obvodnímu soudu, právní moc je vykazována k 21. 8. 2009.19. Rozvodové řízení tak celkem trvalo přesně sedm let.B. Kompenzační řízení20. Stěžovatelka se následně domáhala u Ministerstva spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč za porušení práva na projednání věci v rozvodovém řízení v přiměřené době podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Ministerstvo spravedlnosti žádost zamítlo s tím, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatelka se následně se shodným nárokem obrátila na Obvodní soud pro Prahu 2.21. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 9. 2012 č. j. 20 C 129/2010-124 žalobu zamítl, neboť ani v řízení ve věci péče o dítě, ani v rozvodovém řízení neshledal nesprávný úřední postup. Podle něj byly jednotlivé úkony v obou řízeních činěny v přiměřených lhůtách a k průtahům nedošlo. Rozvodové řízení bylo ovlivněno délkou řízení ve věci úpravy poměrů k dítěti a chováním žalovaného manžela a jeho obecného zmocněnce, kteří opakovaně vznášeli nedůvodné námitky podjatosti a žádali o odročení jednání. 22. Městský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a souhlasil s jeho odůvodněním. Zopakoval, že soudy postupovaly v přiměřených lhůtách a délka rozvodového řízení po skončení řízení ve věci péče o dítě byla ovlivněna obstrukcemi žalovaného manžela a jeho zmocněnce, a nikoliv vinou soudu. 23. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě: "Nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Přitom se nerozlišuje, který z účastníků přispěl k nepřiměřené délce řízení. Stát tedy neodpovídá za nepřiměřenou délku řízení tehdy, jestliže celková doba řízení byla zapříčiněna pouze tím, že některý z účastníků využíval právními předpisy předvídaná procesní práva, jednalo-li se o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. S takovým postupem jednoho z účastníků musí druhý účastník počítat, neboť využití procesních práv nelze omezit." II. Argumentace stran24. Stěžovatelka namítá, že rozvodové řízení trpělo nadměrnou délkou v rozporu s čl. 6Úmluvy. Uznává, že opatrovnické řízení vzhledem ke své složitosti nepřiměřeně dlouhé nebylo. Nicméně podle jejího názoru nelze opatrovnické a rozvodové řízení posuzovat zcela izolovaně, ale jako celek. Rozvodové řízení bylo nutně přerušeno po dobu řízení opatrovnického. Řízení o rozvodu manželství nemůže skončit, není-li skončeno řízení o výchově a výživě nezletilých dětí. Chce-li rodič nezletilých dětí podat žádost o rozvod, musí zároveň žádat úpravu poměrů k nezletilým dětem. Jinou možnost nemá. Do srpna 1998 probíhalo o těchto otázkách jedno řízení, podal-li rodič žádost o rozvod, soud z úřední povinnosti připojil otázku péče o nezletilé děti.25. Podle stěžovatelky je kritériem pro posouzení, zda bylo porušeno právo účastníka na projednání věci v přiměřené době, chování tohoto účastníka, nikoli obstrukce protistrany. Obtíže s vyřizováním námitek podjatosti ze strany žalovaného lze nepatrně zohlednit při určení výše náhrady, stěžovatelka je nicméně toho názoru, že zákon dává soudu k dispozici dostatek prostředků k tomu, aby byly takové námitky řešeny podstatně rychleji, než se stalo v jejím případě. Stěžovatelka trvá na tom, že rozvodové řízení bylo jednoduché, byli slyšeni účastníci a čtyři svědci, celková doba čtyř let, po kterou rozvodové řízení trvalo, je proto excesivní.26. Městský soud v Praze ve svém vyjádření setrval na názoru, že žádné právo stěžovatelky porušeno nebylo, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.27. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nemá důvod se odchýlit od závěru, že řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství jsou samostatnými řízeními. Nelze totiž přehlédnout, že řízení o úpravu poměrů nezletilých pro dobu po rozvodu může proběhnout i bez toho, aby na ně muselo navazovat řízení o rozvod, zejména v situaci, kdy se manželé rozhodnou svůj manželský svazek zachovat. Délka řízení může být nepřiměřená z jiných důvodů, ale pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.III. Hodnocení Ústavního souduA. Obecné principy28. Podle čl. 38 odst. 2Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Podle čl. 6 odst. 1Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") k tomuto právu je velmi bohatá a vychází z ní i česká praxe, jak uvedl Nejvyšší soud ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, jímž přehledně shrnul zásady, na kterých judikatura ESLP v této oblasti stojí. Pro nyní projednávaný případ jsou podstatné následující principy. 29. Při rozhodování o respektování požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1Úmluvy je nutno zvažovat na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Debbasch proti Francii ze dne 3. 12. 2002 č. 49392/99, §43; obdobně stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část IV). 30. Otázku přiměřenosti délky řízení je nutno posoudit vždy ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž se berou v potaz zejména následující kritéria: počet stupňů soudní soustavy, které se případem zabývaly, složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele [viz například rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000 č. 30979/96, §43; nález sp. zn. IV. ÚS 392/05 ze dne 30. 11. 2005 (N 218/39 SbNU 311); a také §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu]. Přitom věci osobního stavu, včetně rozvodových řízení, mají zvláštní význam pro stěžovatele a soudy musí k nim přistupovat se zvláštní pečlivostí (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005 č. 71731/01, §41). 31. Do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po niž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení. V takovém případě se zkoumá, zdali délka druhého řízení byla přiměřená (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část III 3; a také např. rozsudek ESLP ve věci Králíček proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 50248/99, §25; či Visintin proti Itálii ze dne 1. 3. 2001 č. 43199/98, §21).32. Obecně je stát povinen uspořádat svůj justiční systém tak, aby soudy mohly každému zaručit právo, aby o jeho záležitostech týkajících se občanských práv a závazků bylo pravomocně rozhodnuto v přiměřené lhůtě [viz například výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii, §45; či obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35)].33. Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Buchholz proti Německu ze dne 6. 5. 1981 č. 7759/77, §49). Prodlužování délky řízení, které bylo nesporně způsobeno chováním protistrany, což je objektivní skutečnost, nelze přičítat žalovanému státu (rozsudek ESLP ve věci Tetourová proti České republice ze dne 27. 9. 2005 č. 75455/01, §47). Jednání protistrany, které způsobilo průtahy, však nelze přičítat ani stěžovateli a soudy zároveň mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele (viz například rozsudek ve věci Volf proti České republice ze dne 6. 9. 2005 č. 70847/01, §37). ESLP opakovaně připomněl, že "i v právním řádu, v němž platí dispoziční zásada, postup účastníků řízení nezbavuje soudy povinnosti zajistit urychlené projednání věci, jak to požaduje článek 6 odst. 1Úmluvy" (rozsudek ve věci Karasová proti České republice ze dne 30. 11. 2004 č. 71545/01, §29; a obdobně Capuano proti Itálii ze dne 25. 6. 1987 č. 9381/81, §30; a řada dalších). B. Aplikace obecných principů na nyní projednávaný případ34. Rozvodové řízení, jehož nadměrnou délku stěžovatelka namítá, trvalo sedm let na dvou stupních soudní soustavy. To je objektivně vzato délka nadměrná a je nutno blíže a podrobně zkoumat, z jakých příčin k tomu došlo a zda lze dovodit odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení.35. Rozvodové řízení bylo hned na začátku na tři roky přerušeno z důvodu potřeby nejdříve pravomocně rozhodnout ve věci péče o dítě v době po rozvodu. Stěžovatelka nenamítá žádné průtahy v tomto opatrovnickém řízení, a Ústavní soud se tedy jím blíže zabývat nebude a bude předpokládat, že zde k žádným průtahům nedošlo. 36. Rozvodové řízení pokračovalo po skončení přerušení další čtyři roky na dvou stupních řízení. Toto řízení nebylo nijak komplikované, jak právně, tak ani skutkově. Soudy pouze vyslechly účastníky řízení a několik svědků. Značná část délky řízení byla způsobena chováním žalovaného, který podával řadu nedůvodných návrhů a kvůli němuž musela být odročována jednání. To je faktor, který svědčí o zvýšené procesní složitosti rozvodového řízení (srovnej Tetourová proti České republice ze dne 27. 9. 2005 č. 75455/01, §47; a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část IV, otázka procesní složitosti).37. Nicméně, jak vyplývá z ustálené judikatury ESLP zmíněné výše, soudy mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Jde o součást pozitivních závazků státu ochránit osoby před porušeními jejich práv ze strany třetích soukromých osob. V situaci, ve které je celková délka řízení nepřiměřená či její nepřiměřenost bezprostředně hrozí, je povinností soudů jednat se zvláštní pečlivostí (srovnej například rozsudek ESLP ve věci Fáber proti České republice, rozsudek ze dne 17. 5. 2005 č. 35883/02, §39) a přijmout takové kroky, které lze od nich rozumně očekávat, aby nadměrné délce zabránily. 38. Od obecných soudů nelze samozřejmě rozumně očekávat, aby některé straně řízení upíraly procesní práva, která jí zákonně náleží. Avšak lze již očekávat, že případné procesní námitky budou vyřizovat se zvýšenou rychlostí a budou obecně vystupovat důrazně vůči té straně řízení, která zjevně pouze zneužívá svých procesních práv. Rovněž je možno od nich rozumně očekávat zkrácení běžných časových úseků mezi jednotlivými úkony. 39. Žalovaný sice podstatnou měrou způsobil nadměrnou délku řízení, avšak obecné soudy neučinily vše, co bylo od nich možno rozumně požadovat, aby nadměrné délce řízení zabránily. V situaci, ve které bylo zřejmé, že celková délka rozvodového řízení je již nadměrná, případně nadměrnost již bezprostředně hrozí, měly obecné soudy postupovat se zvýšenou rychlostí, a to zejména také z důvodu velkého významu řízení pro stěžovatelku, neboť předmětem řízení byl rozvod manželství, tedy řízení o jejím osobním stavu.40. V prvé řadě Ústavní soud poznamenává, že první rozsudek obvodního soudu v rozvodovém řízení byl zrušen pro svou nepřezkoumatelnost. Tato skutečnost sama o sobě je přičitatelná státu. Jak vyplývá z ustálené judikatury, je chybou státu, pokud musí být rozhodnutí při odvolání zrušeno z důvodu procesních vad či z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část IV).41. I když ke zrušení prvního rozsudku obvodního soudu v rozvodovém řízení došlo již dne 25. 5. 2006, trvalo více než dva měsíce, než bylo toto rozhodnutí doručeno stěžovatelce, a další jednání ve věci bylo nařízeno až na 7. 11. 2006, tedy až po téměř půl roce. Na tomto jednání žalovaný vznesl námitku podjatosti, která byla zamítnuta až po téměř čtyřech měsících. Následné další jednání se konalo až dne 9. 10. 2007, čili téměř rok od předchozího jednání. Takto velkou časovou prodlevu nelze ospravedlnit odkazem na nutnost vyřídit jednu námitku podjatosti a jednu omluvu žalovaného z jednání. 42. Odvolací soud nařídil jednání až téměř půl roku po podání odvolání na 15. 7. 2008. Toto a následující jednání musely být také zrušeny, neboť žalovaný vznesl námitky podjatosti. Odvolacímu soudu po zamítnutí námitky podjatosti trvalo v obou případech dva a půl měsíce, než nařídil nové jednání. Nakonec trvalo dva měsíce po vynesení rozhodnutí odvolacího soudu, než byl spis vrácen soudu prvního stupně. 43. I kdyby Ústavní soud obecně souhlasil se závěry obecných soudů, že jednotlivé úkony v rozvodovém řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, tak se domnívá, že soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily právě zvláštní skutkové okolnosti tohoto případu, kterými jsou jednak celková nadměrná délka rozvodového řízení a jednak skutečnost, že stěžovatelka sama k této délce nijak nepřispěla. 44. Po zrušení prvního rozsudku obvodního soudu trvalo rozvodové řízení již čtyři roky. Jak obvodnímu, tak následně městskému soudu muselo být tedy zjevné, že pokud délka řízení není ještě (s ohledem na složitost opatrovnického řízení) nadměrná, její nepřiměřenost již bezprostředně hrozí, pokud nebudou postupovat se zvláštní rychlostí. Podle Ústavního soudu však výše uvedené časové mezery mezi jednotlivými úkony nejsou v souladu s povinností soudů vést řízení v takovém případě se zvláštní pečlivostí. 45. Ústavní soud si je vědom chronického přetížení mnoha zejména soudů prvního stupně. I když v mnoha případech nadměrná délka řízení nebude způsobena vinou jednotlivých soudců, nejde o faktor, na který by mohl Ústavní soud v těchto případech brát ohled. Odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení je odpovědností objektivní (viz také §2 zákona o odpovědnosti státu) a jak bylo řečeno výše, stát je povinen uspořádat svůj justiční systém tak, aby soudy mohly každému zaručit právo, aby o jeho záležitostech týkajících občanských práv a závazků bylo pravomocně rozhodnuto v přiměřené lhůtě (viz bod 32 výše). 46. Ústavní soud také nemůže ztrácet ze zřetele relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k průtahům v rozvodových řízeních. ESLP již mnohokrát shledal porušení práva na přiměřenou délku rozvodových řízení v situacích srovnatelných s nyní posuzovaným případem. Například v rozsudku V. K. proti Chorvatsku ze dne 27. 11. 2012 č. 38380/08 rozvodové řízení trvalo pět let a osm měsíců na jednom soudním stupni. ESLP shledal porušení, i když bylo nutno nejdříve vyřešit otázky péče o děti a určení otcovství a sama stěžovatelka k délce přispěla nedostavováním se na jednání a různými procesními návrhy. Ve věci Bodor proti Maďarsku ESLP dokonce shledal porušení v případě rozvodového řízení, které trvalo čtyři roky na dvou instancích. A to, i když řízení bylo procesně náročné s přeshraničním prvkem a maďarské soudy nejdříve musely vyřešit svou pravomoc a opatřit si překlad slovenského práva a stěžovatel se nedostavoval k jednáním (rozsudek ze dne 25. 3. 2014 č. 81099/12). Obdobně ESLP shledal porušení v případě rozvodového řízení trvajícího čtyři a půl roku na dvou instancích (Cengiz Kiliç proti Turecku ze dne 6. 12. 2011 č. 16192/06) či pět a půl roku na třech instancích (Aresti Charalamboulos proti Kypru ze dne 19. 7. 2007 č. 43151/04).47. Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem se Ústavní soud domnívá, že rozvodové řízení nebylo provedeno v přiměřené lhůtě, a bylo tak porušeno právo stěžovatelky podle čl. 6 odst. 1Úmluvy a čl. 38 odst. 2Listiny. 48. Tím, že obecné soudy v napadených rozhodnutích toto porušení nekonstatovaly a nepřiznaly stěžovatelce zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, porušily její právo vyplývající z čl. 36 odst. 3Listiny na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. 49. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Ludvíka DavidaK nálezu výše označenému uplatňuji své právo na následující odlišné stanovisko:1. Beze vší pochybnosti je věcí státu, aby náležitě organizoval své soudnictví a aby případné průtahy, které v konkrétním řízení vzniknou z důvodu na jeho straně, nešly k tíži občanů jako subjektů očekávajících poskytnutí soudní ochrany v přiměřené době [nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 (N 42/2 SbNU 35)]. 2. Musí však jít o - státu přičitatelné - průtahy, které jsou svou délkou skutečně podstatné a dosahují ve svých důsledcích takové míry, že se po právu stávají předmětem ústavního přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)]. Při existenci těchto průtahů se navíc podle mého názoru implicitně předpokládá, že znevýhodní jednoho účastníka řízení oproti jinému účastníku nebo jej jinak výrazným způsobem zkrátí na jeho hmotných právech [usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)]. 3. Průtahy v řízení, jež dosahují délky, resp. intenzity nezbytné pro ústavněprávní přezkum, nezřídka nejsou v průběhu řízení jednorázovým jevem. Velmi často se objevují nikoli v podobě jediného intervalu mezi procesními úkony, který by sám o sobě řízení významně prodloužil, ale těchto intervalů bývá více, třeba i rozsahem kratších. Zejména tehdy však platí, že řízení je jedním celkem a že je nutné citlivě rozlišovat, který z nežádoucích intervalů v řízení je vyvolán pasivitou soudu a který je oproti tomu zapříčiněn jednáním, nekonáním, či dokonce zcela záměrným prodlužováním řízení ze strany některého z jeho účastníků. 4. Nelze ztratit ze zřetele, že stěžovatelka iniciovala současně s podáním rozvodového návrhu k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (21. 8. 2002) též řízení ve věci výchovy a výživy nezletilé dcery manželů u Okresního soudu v Písku, neboť tam měla nezletilá faktické bydliště. Toto řízení pravomocně skončilo dne 22. 8. 2005. 5. V mezidobí od podání rozvodového návrhu do nařízení prvního jednání v této věci se emoční vztahy manželů zjevně vyhrotily; již v řízení o výchově a výživě nezletilé byl vyhotoven celkem trojí psychologický a psychiatrický znalecký posudek. I tato okolnost mohla mít vliv na následné opakované (tři) námitky podjatosti soudce, vznesené posléze odpůrcem v rozvodovém řízení. Trvalo-li toto řízení reálně více než tři roky (od 19. 1. 2006 do 21. 8. 2009, vzato od nařízení prvního jednání do právní moci rozsudku odvolacího soudu), pak rozhodující podíl na délce tohoto řízení měly procesní úkony reagující právě na podání odpůrce - manžela stěžovatelky a tento stav nelze přičítat k tíži státu. Samotné intervaly mezi nemeritorními rozhodnutími soudů se pohybovaly v řádu maximálně několika měsíců, nikoli let - a těžko žádat oprávněně po soudech, aby v takových situacích postupovaly se "zvláštní rychlostí" (bod 44 nálezu). 6. Se zřetelem ke všem rozhodným okolnostem nepovažuji délku řízení o rozvod manželství stěžovatelky ani za excesivní, ani stran sporných období za přičitatelnou k tíži státu. Stěžovatelce podle mne nevznikl nárok na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a sdílím tu právní názor Nejvyššího soudu k nyní přezkoumávané věci, že nelze stát činit odpovědným za "prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, [i] jde-li o návrhy (...) zjevně nedůvodné" (usnesení sp. zn. 30 Cdo 3487/2013, obsahově vycházející z kolegiátního stanoviska téhož soudu sp. zn. Cpjn 206/2010).7. Proto jsem přesvědčen, že ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.