ECLI:CZ:US:2015:1.US.1844.15.1
sp. zn. I. ÚS 1844/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 1102/1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. prosince 2014 sp. zn. 51 T 160/2013, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2015 sp. zn. 7 To 116/2015, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. března 2015 sp. zn. 51 T 160/2013, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2015 sp. zn. 7 To 137/2015 a proti "veškerým rozhodnutím na tato rozhodnutí navazujícím", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 Ústavy České republiky (dale jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení shora uvedených konkrétních rozhodnutí obecných soudů, jakož i veškerých rozhodnutí na tato rozhodnutí navazujících.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 51 T 160/2013 bylo v trestní věci stěžovatele, stíhaného pro zločin ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku a přečin podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku rozhodnuto o námitce podjatosti, vznesené stěžovatelem proti předsedkyni senátu JUDr. Ivaně Hynkové tak, že tato soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 7 To 116/2015 byla stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítnuta.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 51 T 160/2013 v téže trestní věci byla zamítnuta stěžovatelova žádost o opravu protokolu. Zamítnuta byla i následná stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 7 To 137/2015.
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že byl v roce 2012 obviněn z několika trestných činů, kterých se nedopustil a které prý byly účelovou manipulativní konstrukcí vytvořeny orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů na základě trestního oznámení jeho bývalé a současné přítelkyně. Po rekapitulaci daného, dosud neukončeného případu, stěžovatel konstatoval, že mnoho z uvedených skutečností "bude nad veškerou pochybnost důvodem k podání dovolání" a přešel k námitkám vůči shora uvedeným usnesením, vydaným v předmětném trestním řízení.
5. Podle stěžovatelova názoru Obvodní soud pro Prahu 10 "nevypořádal relevantně jeho argumentační tvrzení" a rozhodl o návrhu na vyloučení soudkyně Hynkové svévolně zcela formálně účelově. Stížnostní Městský soud v Praze se potom prý sice zdánlivě s argumentací stěžovatele vypořádal, leč za pomoci účelové manipulace, bez smysluplného reálného základu, za pomoci vědomých lží, kterými osočil stěžovatelovu obhájkyni, čímž u stěžovatele vzbudil nepravdivý dojem, že je neznalá trestního řádu. Stěžovatel dále rozsáhle popsal veškeré své námitky proti jednání soudkyně, které považuje za neadekvátní a nepřípustné.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel protestoval proti tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na opravu protokolu o hlavním líčení. Stížnostní soud prý vědomě porušil zákon tím, že napomohl soudu prvního stupně k odstranění zjevného porušení procesních předpisů. Rozhodnutí podle stěžovatele opět trpí nepřípustnou svévolí, když stížnostní soud uvádí smyšlenky a manipuluje se stěžovatelovou argumentací.
7. Stěžovatel proto uzavřel, že obecné soudy podvakráte v jeho trestní věci rozhodly dle své libovůle a užily tak státní moci mimo vymezené meze, což způsobilo porušení jeho ústavních práv. Stěžovatel shledává svůj případ za natolik mimořádný, že je podle něj na místě aplikovat ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a uložit Městskému soudu v Praze, aby mu nahradil náklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že došlo ke znevážení justice a ohrožení spravedlnosti samé, a tím i základů právního státu a demokracie samé.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
9. Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy) ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě ústavními zákony a základními právy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s dílčími rozhodnutími soudů v jeho trestní věci, které nevyhověly jeho návrhu na vyloučení soudkyně z důvodu podjatosti a zamítly i žádost o opravu protokolu. Poté, co se Ústavní soud s předmětnými rozhodnutími seznámil, zjistil, že obecné soudy se celou věcí dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozhodně z nich nevyplývá, že by rozhodovaly manipulativně, lživě či svévolně, jak uvádí stěžovatel. Zejména stížnostní soud, tedy Městský soud v Praze, podrobně objasnil, proč není možné stěžovatelovým návrhům vyhovět a přiměřeně reagoval na stěžovatelovy námitky. Není smysluplné tyto závěry obecných soudů znovu, jen trochu jinými slovy, opakovat. Z ústavněprávního hlediska je zejména podstatné, že ve věci bylo stěžovateli umožněno podrobně argumentovat a předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení, tedy že mu nebylo nijak bráněno, aby svá práva před soudem hájil. Že výsledek byl jiný, než o který usiloval, nezakládá samozřejmě zásah do jeho základních práv.
11. V dané věci je také nepřehlédnutelné, že stěžovatel napadal dílčí rozhodnutí v jeho trestní věci, ve které řízení dále probíhá. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor a perfekcionisticky opravovat jejich skutečná nebo domnělá pochybení. Nelze se obracet přímo na Ústavní soud při každém úkonu nebo postupu orgánu veřejné moci, který je subjektivně pociťován jak procesně vadný. Není možné, aby Ústavní soud v trestním řízení suploval třeba roli dozorujícího státního zástupce, nebo roli stížnostního obecného soudu. Stěžovatel má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, především samotnými obecnými soudy.
12. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady zasahující do ústavní roviny. Ústavní stížnost byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.
13. Co se týče návrhu stěžovatele na zrušení veškerých rozhodnutí na napadená rozhodnutí navazujících, tedy blíže nekonkretizovaných rozhodnutí, vydaných v dosud probíhajícím řízení, nutno konstatovat, že takový návrh je z povahy věci nepřípustný.
14. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu je rovněž bezpředmětná stěžovatelova žádost o náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu