ECLI:CZ:US:2015:1.US.2234.15.1
sp. zn. I. ÚS 2234/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Pokorného, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 51, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 20 C 201/2010-145 ze dne 22. 11. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 364/2014-175 ze dne 17. 10. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1653/2015-205 ze dne 21. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a právem dědit. Přitom odkázal na čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel není dědicem ze závěti po zůstaviteli, neboť závěť předloženou stěžovatelem shledal neplatnou. Podle obvodního soudu listina nesplňovala všechny zákonné požadavky na platnost alografické závěti. Zároveň závěť nemohla být platná ani z důvodu, že zůstavitel trpěl duševní poruchou, a proto nemohl v dané době sepsat platnou závěť. Napadené rozhodnutí přijal obvodní soud po rozsáhlém dokazování, které obsahovalo znalecké posudky a výslechy řady svědků.
Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť souhlasil s jeho závěry.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel namítá, že nesprávnost napadených rozhodnutí dosahuje takové intenzity, že jde o porušení jeho základních práv. Přitom zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, se kterými nesouhlasí.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Obvodní soud rozhodl po rozsáhlém dokazování a jeho závěry nelze považovat za projevy svévole. Do jeho hodnocení důkazů tedy Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a přiléhavě odůvodněna.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu