ECLI:CZ:US:2015:1.US.2457.15.1
sp. zn. I. ÚS 2457/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Machaly, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem Liberec III - Jeřáb, 1. máje 97/25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 8 Afs 73/2012-160 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2012 č. j. 59 Af 44/2011-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - na ukládání daní pouze na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny - dovolával zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 8 Afs 73/2012-160 byla ve výroku III. zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2012 č. j. 59 Af 44/2011-90, kterým došlo k zamítnutí žalob proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2011 č. j. 6387/11-1300-501078 a ze dne 27. 7. 2011 č. j. 6389/11-1300-501078 a k odmítnutí žalob ve vztahu k rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2011 č. j. 5933/11-1500-505085.
3. Finanční úřad v Jablonci nad Nisou (dále i jen "správce daně") dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 9. 2010 č. j. 79848/10/187912506336, č. j. 79854/10/187912506336 a č. j. 79855/10/187912506336 stěžovateli dodatečně doměřil daň z přidané hodnoty (dále i jen "DPH") za zdaňovací období září, říjen a listopad 2006. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2011 č. j. 6387/11-1300-501078 zamítnuto a uvedené dodatečné platební výměry byly potvrzeny.
4. Správce daně dále dodatečnými platebními výměry ze dne 23. 9. 2010 č. j. 79856/10/187912506336 až č. j. 79862/10/187912506336 a č. j. 79864/10/ 187912506336 až č. j. 79869/10/187912506336 stěžovateli dodatečně doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2006 a leden až prosinec 2007 a současně vyměřil penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2011 č. j. 6389/11-1300-501078 zamítnuto a označené dodatečné platební výměry byly potvrzeny.
5. V mezidobí správce daně rozhodnutím ze dne 3. 11. 2010 č. j. 89714/10/187930500924 podle §27 odst. 1 písm. h) zákona o správě daní a poplatků zastavil řízení ve věci námitky žalobce, doručené mu dne 19. 10. 2010, proti postupu pracovníků správce daně v rámci daňové kontroly DPH za zdaňovací období září až prosinec 2006 a leden až prosinec 2007. K zastavení řízení došlo proto, že správce daně podání posoudil jako nepřípustné, neboť daňová kontrola byla ukončena dne 22. 9. 2010 projednáním a podpisem zprávy o daňové kontrole č. j. 74905/10/187931506628. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 28. 6. 2011 č. j. 5933/11-1500-505085 zamítlo odvolání stěžovatele a rozhodnutí správce daně potvrdilo.
6. Nejvyšší správní soud výrokem I. rozsudku ze dne 27. 5. 2015 č. j. 8 Afs 73/2012-160 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 10. 2012 č. j. 59 Af 44/2011-90 i zčásti zrušil, a to v rozsahu zamítnutí žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2011 č. j. 6387/11-1300-501078 v části, kterou bylo daným správním rozhodnutím zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 9. 2010 č. j. 79848/10/187912506336. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo ve vymezeném rozsahu spolu s rozhodnutím správce daně výrokem II. rozsudku Nejvyššího správního soudu rovněž zrušeno.
II.
Obsah ústavní stížnosti
7. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nedostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, které nedávalo odpověď na všechny podstatné skutkové i právní otázky a na námitky stěžovatele, a bylo tak v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vyslovil nesouhlas s rozhodnutími správních orgánů o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty a vyměření penále, jakož i s postupem správce daně v rámci daňové kontroly.
8. Stěžovatel mj. namítal, že dodatečně doměřená daň z přidané hodnoty mu nebyla podle výroku platebních výměrů a rozhodnutí o odvolání uložena na základě zákona, který byl v době vzniku hmotněprávní povinnosti účinný, a došlo tedy k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Stěžovatelem bylo současně uvedeno, že zahájení a ukončení daňové kontroly neslo znaky libovůle správce daně, kterou byla založena i nerovnost daňových subjektů. Daňová kontrola nebyla ani řádně ukončena. V důsledku neúplného a nedostatečného dokazování plynoucího z předčasného ukončení daňové kontroly pak byla stěžovateli dodatečně stanovena chybná výše daně. Zprávy o daňové kontrole byly totiž bez projednání se stěžovatelem převzaty do dodatečných platebních výměrů. Nejvyšší správní soud se mimoto v napadeném rozsudku odchýlil od dosavadní judikatury, aniž by věc předložil k posouzení rozšířenému senátu, čímž bylo zasaženo do práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
Právní posouzení
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
10. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěry o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty a vyměření penále stěžovateli nevybočují z ústavních kautel. Soudy řádně, logicky a na podkladě skutkového stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správním rozhodnutím daňových orgánů jako důvodné. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením skutkového stavu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
11. Výklad práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Nadto je nutno uvést, že stěžovatel v obsahu ústavní stížnosti uplatnil argumenty, které již byly použity v řízení před obecnými soudy, jež námitky stěžovatele vypořádaly dostatečně a v souladu s principy spravedlivého procesu.
12. Ze všech řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V rozsahu, ve kterém byl výrokem I. rozsudku Nejvyššího správního soudu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a výrokem II. rozsudku Nejvyššího správního soudu zrušena správní rozhodnutí daňových orgánů, je ústavní stížnost nepřípustná. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je totiž pravomocně skončené řízení před obecnými soudy a jinými orgány, což v tomto rozsahu splněno není, a ústavní stížnost je tady nutno odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu