ECLI:CZ:US:2015:1.US.2482.15.1
sp. zn. I. ÚS 2482/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Fenclové, zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 28 Cdo 2168/2014-507, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 č. j. 19 Co 411/2013-453 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2013 č. j. 10 C 79/2007-401, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 č. j. 19 Co 411/2013-453 byl ve výroku I. ve věci samé změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 3. 2013 č. j. 10 C 79/2007-401 tak, že žalované (stěžovatelce) byla uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 200 072 Kč s úrokem z prodlení a co do požadované částky 156 928 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta. Ve výroku II. o dalším rozsahu úroku z prodlení byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby odvolacím soudem potvrzen. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 28 Cdo 2168/2014-507 zamítnuto.
3. Obecné soudy rozhodovaly o nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků v kat. úz. Písnice a obci Praha ve vlastnictví žalobců stěžovatelkou, která má na předmětných pozemcích postavenu nemovitost (rodinný dům). Základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení soudy v tomto řízení už neposuzovaly, neboť ve věci bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 11. 2007 č. j. 10 C 79/2007-71 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008 č. j. 19 Co 263/2008-102 i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 317/2009-147 tak, že základ nároku žalobců je dán. Žaloba stěžovatelky, kterou se v jiném řízení proti žalobcům dovolávala určení, že je vlastnicí sporných pozemků, pak byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2004 sp. zn. 23 C 364/2002 (potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. 17 Co 548/2005).
4. Soudy proto v ústavní stížností napadených rozhodnutích posuzovaly již toliko rozsah bezdůvodného obohacení, který nebylo možno moderovat s odkazem na princip dobrých mravů. Co do rozsahu bezdůvodného obohacení nemohlo být podle názoru obecných soudů hodnoceno ani to, za jakou částku žalobci pozemky do vlastnictví nabyli.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením nároku na vydání bezdůvodného obohacení obecnými soudy. Stěžovatelka namítala, že ve sporu nebylo možno oddělovat otázku nabytí vlastnictví pozemků od otázky bezdůvodného obohacení bez zřetele k principu dobrých mravů. Tržní nájemné, resp. bezdůvodné obohacení bylo totiž požadováno za znehodnocené pozemky, které byly žalobci zakoupeny za cca třetinu tržní ceny, ač na nich byla postavena stavba stěžovatelky.
6. Stěžovatelka dále uvedla, že za předmětné pozemky v minulosti sama zaplatila částku 1 900 000 Kč předchozímu vlastníku pozemků, na kterého byl podán návrh na exekuci a který se pak dostal i do úpadku (insolvence). Vyslovila proto názor, že rozhodnutí obecných soudů o vydání bezdůvodného obohacení nejsou spravedlivá, neboť neodpovídají okolnostem případu, kdy stěžovatelka za pozemky v minulosti uhradila kupní cenu, žalobci nabyli pozemky do vlastnictví ve stavu zastavěnosti a stěžovatelka mimoto rodinný dům na sporných pozemcích ani neužívá (bydlí tady rodiče stěžovatelky).
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
9. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Právní závěry o rozsahu vydání bezdůvodného obohacení nevybočují z ústavních kautel. Soudy řádně vyložily, proč a v jakém rozsahu vyhodnotily nárok žalobců jako důvodný. Vznik bezdůvodného obohacení, tj. základ nároku žalobců byl posuzován už v mezitímním rozsudku soudu prvního stupně, který byl aprobován odvolacím i dovolacím soudem (ústavní stížnost tady podána nebyla). Obecné soudy proto nyní mohly rozhodovat již toliko o rozsahu vydání bezdůvodného obohacení žalovanou (stěžovatelkou), který v napadených rozhodnutích odůvodnily dostatečně, a nikoli excesivně.
10. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího zakládat opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
11. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Nadto je nutno uvést, že stěžovatelka v obsahu ústavní stížnosti uplatnila argumenty, které již byly použity v řízení před obecnými soudy, jež námitky stěžovatelky vypořádaly v souladu s principy spravedlivého procesu.
12. Z řečených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu