ECLI:CZ:US:2015:1.US.26.15.1
sp. zn. I. ÚS 26/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Skály, zastoupeného Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2014 č. j. 41 C 157/2014-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2014, č. j. 41 C 157/2014-69 byla v právní věci České kanceláře pojistitelů (vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) jako žalobce proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 2.718 Kč s příslušenstvím rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen uvedenou částku žalobci zaplatit spolu s úroky z prodlení a nahradit mu náklady řízení ve výši 10.452 Kč.
3. Žalobce se uvedené částky domáhal s odůvodněním, že stěžovatel je vlastníkem osobního automobilu zn. Škoda, které v období od 20. 4. 2011 do 31. 5. 2011 nemělo uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Podle ust. §24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. byl proto stěžovatel povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, kdy bylo vozidlo bez pojištění odpovědnosti. Podle soudu bylo v řízení tvrzení žalobce prokázáno a stěžovatel byl proto zavázán uhradit mu dlužnou částku. Jelikož se jednalo o tzv. bagatelní spor, nebylo odvolání ani dovolání proti předmětnému rozsudku přípustné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vlastníkem daného vozidla se stal až dne 9. 6. 2011, a to na základě ústně uzavřené kupní smlouvy (za cenu 2.000 Kč). Teprve od té doby byl automobil řádně pojištěn a registrován na stěžovatele. Vedlejší účastník řízení se před soudem opíral o písemnou kupní smlouvu, kterou údajně stěžovatel uzavřel s panem Janem Mráčkem, původním vlastníkem vozidla, dne 7. 4. 2011.
5. S tím stěžovatel nesouhlasil a odmítal, že by tuto smlouvu podepsal. Soud přesto žalobci vyhověl a rozhodl, jak shora uvedeno. Podle stěžovatele měl ale provést navrhovaný výslech svědka, který mu údajně prodej vozu zprostředkoval a řádně zkoumat pravost podpisu na smlouvě. Podle názoru stěžovatele bylo žalobě vyhověno, aniž vedlejší účastník řízení unesl důkazní břemeno. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výší protistraně přiznaných nákladů řízení, které se mu s ohledem na bagatelní podstatu věci zdají vysoké. Z uvedených důvodů požaduje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil a navíc mu přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
8. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda nebylo protiústavně zasaženo do stěžovatelových práv, pokud byl soudem zavázán zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení příspěvek za dobu, kdy bylo jeho vozidlo bez zákonného pojištění odpovědnosti.
9. K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal zaslání příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 41 C 157/2014). Z uvedeného spisu, jakož i z napadeného rozsudku zjistil, že obecný soud se celou věcí dostatečně zabýval a své rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Předloženou kupní smlouvou ze dne 7. 4. 2011, uzavřenou s předchozím majitelem automobilu, podle obvodního soudu vedlejší účastník řízení řádně prokázal, že stěžovatel byl v rozhodné době od 20. 4. 2011 do 31. 5. 2011 vlastníkem předmětného vozu, ke kterému však pro uvedené období neměl uzavřeno zákonné pojištění. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněný závěr jakkoli zpochybňovat, nehledě na bagatelní podstatu věci (a to v zásadě včetně výše náhrady nákladů řízení). Ve vyslovených závěrech obecného soudu nelze shledat žádný zásah do ústavně chráněných základních práv nebo svobod stěžovatele.
10. Pokud stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2221/13, nutno uvést, že skutkové okolnosti byly v nyní zkoumaném případě jiné. V citovaném případě bylo ústavní stížnosti vyhověno, jelikož se jednalo o extrémní exces soudu, který nepřihlédl k tomu, že z prokázaného technického stavu vozidla tehdejšího stěžovatele jasně vyplynulo, že bylo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo bouráno na přední část, chyběl přední nárazník a přední světlomety. Vozidlo tohoto stěžovatele tedy bylo v rozhodném období, za které byl vymáhán příspěvek, nepojízdné a nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích. Přestože tehdejší stěžovatel v řízení relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo nemohlo být provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho, že vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v registru. Nic takového v nyní zkoumaném případě stěžovatel neprokazoval ani to nebylo podstatou tohoto případu. Stěžovatel zejména tvrdil, že vůbec nebyl v tzv. rozhodném období vlastníkem vozidla, to však bylo v řízení, jak výše uvedeno, vyvráceno.
11. Z ústavněprávního hlediska je zejména podstatné, že ve věci bylo dokonce dvakrát nařízeno jednání, jak prokazují protokoly o jednání ze dne 22. září 2014 a ze dne 15. října 2015, ve kterých bylo protistranám umožněno podrobně argumentovat a předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovateli tak byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu nijak bráněno, aby svá práva před soudem hájil. Že výsledek soudního řízení byl jiný, než o který usiloval, nezakládá zásah do jeho základních práv ani protiústavnost rozsudku, s jehož odůvodněním stěžovatel polemizuje. Znovu nutno zopakovat, že Ústavní soud není odvolací instancí, ani není oprávněn soudní řízení, které proběhlo formálně i materiálně v souladu s ústavními předpisy, podrobně přezkoumávat.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodů je rovněž bezpředmětná stěžovatelova žádost o náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu