ECLI:CZ:US:2015:1.US.2625.13.1
sp. zn. I. ÚS 2625/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Rudolfa Šimona, zastoupeného JUDr. Lucií Pražákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Národní 961/25, proti odmítavé části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 33 Cdo 4265/2011-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (v části výroku o odmítnutí dovolání), a to pro tvrzený rozpor s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 33 Cdo 4265/2011-196 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2010 č. j. 22 Co 433/2010-172 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2011 č. j. 22 Co 433/2010-17), a to v části výroku, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2010 č. j. 13 C 550/2006-132 (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2010 č. j. 13 C 550/2006-154) tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 53 975 Kč s příslušenstvím, a věc byla v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak bylo dovolání odmítnuto.
3. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem bylo odůvodněno tím, že dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodováno o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč podle §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění. Odvolací soud totiž rozhodoval o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Rozsudkem odvolacího soudu byl nejen zčásti změněn vyhovující výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž i zčásti potvrzen výrok o zamítnutí žaloby (došlo k rozštěpení uplatněných práv); bylo proto nutno posuzovat přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu samostatně.
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že Nejvyšší soud pochybil při posouzení přípustnosti dovolání. Stěžovatel namítal, že dovolacím soudem bylo postupováno formalisticky (bez zřetele k účelu a smyslu právní úpravy) a v rozporu s principy spravedlnosti. Poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 396/10, sp. zn. II. ÚS 117/04 a sp. zn. I. ÚS 85/04, ve kterých bylo vyloženo, že odporuje právu na spravedlivý proces, dojde-li pro rozštěpení nároku k tomu, že každý nárok má jiný procesní režim z hlediska přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu rovněž vytknul, že svým rozsudkem nezrušil nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly zásadně porušeny principy spravedlivého procesu a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní.
7. Pochybení obecného soudu s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Otázka přípustnosti dovolání byla Nejvyšším soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou a ústavně konformně. Obecnými soudy bylo rozhodováno o samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (odměny advokáta za úkony právní služby vykonané v jiných právních věcech pro zastoupenou osobu, ve sporu žalovanou).
8. K námitce stěžovatele o nedostatku výroku rozhodnutí dovolacího soudu, který opomenul vyslovit zrušení nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že není důvodem k zásahu do rozhodovací činnosti obecného soudu, neboť porušení procesního principu bylo napraveno rozhodnutím odvolacího soudu v dalším řízení (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2013 č. j. 22 Co 433/2010-214 bylo rozhodováno o nákladech řízení u soudu prvního stupně, o nákladech obou fází odvolacího řízení i o náhradě nákladů dovolacího řízení).
9. Napadené rozhodnutí obecného soudu (o odmítnutí dovolání) neodporuje ústavním principům a je řádně odůvodněno. Lze konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v posuzované věci ústavně souladně a rozhodl předvídatelným způsobem.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu