ECLI:CZ:US:2015:1.US.2714.14.1
sp. zn. I. ÚS 2714/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ŠkoFIN, s.r.o., sídlem Pekařská 6, Praha 5, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze o hlasovacím právu věřitele č. 16 na str. 3 zápisu z pokračující schůze věřitelů č. j. MSPH 78 INS 27452/2012-B-82 ze dne 3. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Přitom odkázala na čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka je věřitelem společnosti AUTOSPACE, s.r.o., která je v úpadku. V rámci insolvenčního řízení na schůzi věřitelů dne 19. 8. 2013 Městský soud v Praze bez písemného odůvodnění rozhodl, že přiznává hlasovací právo věřiteli č. 16 (společnost ZEROFIELD CORP.), jehož pohledávka byla popřena.
Toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3112/13 ze dne 15. 4. 2014, neboť neobsahovalo řádné odůvodnění.
Následně Městský soud v Praze opětovně napadeným usnesením rozhodl, že přiznává hlasovací právo věřiteli ZEROFIELD CORP. To odůvodnil tím, že postup schůze věřitelů, která neumožnila výkon hlasovacího práva pouze ZEROFIELD CORP. a ostatním věřitelům s popřenými pohledávkami ano, může být považován za diskriminační a nemůže požívat ochrany soudu. Podle městského soudu k vyloučení tohoto jednoho věřitele došlo bez zjevného důvodu. Soud se neztotožnil s argumenty stěžovatelky dokládající neopodstatněnost pohledávky ZEROFIELD CORP. a připomenul, že tyto mohou být řádně posouzeny pouze v paralelně vedeném incidenčním řízení. Přitom z průběhu řízení o incidenční žalobě nelze zatím v době tohoto rozhodování městského soudu učinit žádné závěry o neoprávněnosti přihlášení pohledávky. Rovněž dosavadní chování ZEROFIELD CORP. nezavdalo příčinu k pochybnostem o přihlášeném nároku.
II. Argumentace stran
Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení městského soudu porušuje její výše uvedená práva a rovněž čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť městský soud nerespektoval předchozí nález Ústavního soudu v téže věci (sp. zn. IV. ÚS 3112/13 ze dne 15. 4. 2014).
III. Hodnocení Ústavního soudu
Otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů podle §51 odst. 1 insolvenčního zákona byla nedávno předmětem stanoviska pléna Ústavního soudu, kterým je tento senát vázán (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015).
Podle tohoto stanoviska jde o procesní usnesení, kterým insolvenční soud upravuje hlasovací poměry pro účely konkrétní schůze věřitelů, aniž by jím však byl vázán i pro schůze následující. Do postavení dotčeného věřitele v insolvenčním řízení by se tak jeho případná nezákonnost mohla promítnout pouze v případě, pokud by na jeho základě (na základě z něj vyplývajícího rozdělení hlasů mezi jednotlivé věřitele) bylo přijato jiné usnesení, z něhož by mu plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv. Pouze zrušením tohoto usnesení, a nikoliv usnesení, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacích právech, by přitom bylo možné efektivně poskytnout ochranu základním právům dotčeného věřitele (sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15, bod 4). Z těchto důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnosti proti těmto usnesením za nepřípustné. Přípustné jsou pouze ústavní stížnosti proti navazujícím usnesením, z nichž by věřiteli plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv (viz také nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015, body 51 a 56).
Z těchto důvodů je tedy ústavní stížnost stěžovatelky do té míry, do které namítá porušení práva na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces, nepřípustná.
Pokud jde o námitku nerespektování závazného nálezu Ústavního soudu, tak tu Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3112/13 ze dne 15. 4. 2014 Ústavní soud shledal protiústavním absenci odůvodnění vůbec a dále uvedl, že by za dostatečné nepovažoval ani pouhé obecné odůvodnění. Napadené usnesení však těmito vadami netrpí. Usnesení je odůvodněno zcela konkrétními argumenty týkajícími se projednávané věci.
Ústavní soud dodává, že právo na dostatečné odůvodnění, a právo na spravedlivý proces obecně, negarantuje určitou "správnost" rozhodnutí, ale pouze řádnost procesu. I kdyby tedy Ústavní soud se závěry městského soudu v napadeném usnesení nesouhlasil, prostor pro takové zkoumání je až v rámci řízení proti rozhodnutí, proti kterému je ústavní stížnost přípustná (viz bod 7 výše).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh částečně zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a částečně jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu