ECLI:CZ:US:2015:1.US.2891.15.1
sp. zn. I. ÚS 2891/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Západočeského autodružstva v Plzni - v likvidaci, se sídlem Plzeň, Škroupova 1, zastoupeného Mgr. Kateřinou Hůlkovou Ludvíkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2015 č. j. 29 Cdo 5360/2014-330 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2014 č. j. 7 Cmo 407/2010-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv - na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2014 č. j. 7 Cmo 407/2010-272 byl ve výroku II. změněn rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2010 č. j. 44 Cm 172/2006-174 tak, že byl zamítnut návrh na určení, že stěžovatel je jediným společníkem obchodní společnosti AUTOSERVIS PLZEŇ-LETNÁ, s. r. o., a bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud konstatoval, že došlo-li k pravomocnému konstitutivnímu zápisu zvýšení základního kapitálu obchodní korporace do obchodního rejstříku a byl-li základní kapitál zvýšen převzetím závazku k novým vkladům ze strany třetích osob, bylo to spjato se vznikem účasti v obchodní společnosti u osob, které vkladový závazek převzaly. Pokud stěžovatel namítal, že osoby, které rozhodovaly o zvýšení základního kapitálu společnosti s ručením omezeným, nebyly oprávněny stěžovatele (jako jediného společníka) zastupovat, odvolací soud uvedl, že tohoto porušení práva se stěžovatel nemá právo dovolávat. Stěžovatel sám postupoval v rozporu se zákonem, pokud jednal osobami, které již nebyly nadány pravomocí k zastupování družstva.
4. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2015 č. j. 29 Cdo 5360/2014-330 pro nepřípustnost odmítnuto. Dovolací soud vyslovil názor, že právní závěry odvolacího soudu byly v souladu s ustálenou judikaturou. Obchodní společnost nebo družstvo zavazuje právní úkon, který byl proveden tím, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (resp. člen statutárního orgánu), ač už statutárním orgánem (členem statutárního orgánu) není, a to za podmínky, že třetí osoba, ve vztahu k níž k právnímu úkonu došlo, postupovala s důvěrou, že jedná se statutárním orgánem (členem statutárního orgánu) oprávněným vystupovat jménem obchodní společnosti nebo družstva. Skutečnost, že přistupující společníci společnosti s ručením omezeným byli současně v minulosti členy družstva (stěžovatele), sama o sobě není způsobilou zpochybnit dobrou víru osob v zápis v obchodním rejstříku.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy se s žalobou na určení, že stěžovatel je jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, nevypořádaly ústavně konformně. Porušily tak stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatel je majitelem 100% obchodního podílu v předmětné obchodní korporaci. Soudy podíl na obchodní společnosti nesprávně přiznaly dalším 32 fyzickým osobám, ač tyto nemohly nabýt vlastnického práva k obchodnímu podílu.
6. Stěžovatel namítal, že s majetkem ve společnosti s ručením omezeným bylo disponováno i přes výslovný zákonný zákaz. Zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, bylo družstvům do doby schválení transformačního projektu zakázáno nakládat s majetkovými účastmi na podnikání jiných právnických osob. Obecné soudy se proto nevypořádaly řádně a správně s námitkou, zda stěžovatel v rozhodné době provedl platný právní úkon k dispozici s majetkem. Stěžovatel uvedl, že soudním výkladem bylo legitimizováno protiprávní jednání fyzických osob, jež nebyly členy statutárního orgánu družstva (stěžovatele) a rozhodly o zvýšení základního kapitálu společnosti s ručením omezeným, které byl stěžovatel jediným společníkem.
7. Dovolací soud pak podle názoru stěžovatele pochybil, pokud neposoudil základní dovolací důvod, který stěžovatel popsal v dovolání, tj. absolutní neplatnost právního úkonu k dispozici s majetkem.
III.
Právní posouzení
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
9. Odvolací a dovolací soud vyšly z dostatečného skutkového stavu a konstantní soudní judikatury a aplikovaly odpovídající právní úpravu. Právní názory řádně odůvodnily v napadených rozhodnutích, která nelze označit za formalistická nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti.
10. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem v posuzované věci spatřováno. Právní závěry o platnosti právního úkonu provedeného za právnickou osobu (stěžovatele, společníka obchodní společnosti) a o účasti třetích osob ve společnosti s ručením omezeným z důvodu převzetí vkladových závazků v souvislosti se zvýšením základního kapitálu obchodní korporace, které bylo pravomocně zapsáno do obchodního rejstříku, nevybočují z ústavních kautel. Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, které postupovaly v rovině podústavního práva a nedopustily se ústavního excesu.
11. Soudy ústavně konformně vyložily, proč nevyhodnotily určovací žalobu stěžovatele jako důvodnou. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.
12. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu