ECLI:CZ:US:2015:1.US.304.15.1
sp. zn. I. ÚS 304/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bajer a spol., spol. s r. o., se sídlem Nová 715, Bučovice, právně zastoupené JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem Sportovní 616/16, Vyškov, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 1. 2010 č. j. 6 C 271/2007-173, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013 č. j. 16 Co 338/2010-211 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 č. j. 28 Cdo 1911/2014-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud ve Vyškově napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zastavil řízení o části stěžovatelkou (v řízení před obecnými soudy žalobkyní) požadovaného příslušenství (výrok I.), co do částky 132 502 Kč a zbývajícího příslušenství žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalované (Vodovody a kanalizace Vyškov, a. s.) zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že stěžovatelka je vlastníkem pozemku parc. č. X1 v k. ú. Bučovice, na němž je vybudována pozemní komunikace, která je taktéž ve vlastnictví stěžovatelky a spojuje její provozovnu se silnicí 1/50 a kterou užívá rovněž žalovaná k dopravní obsluze jí vlastněné čistírny odpadních vod. Tato pozemní komunikace podle názoru soudu naplňuje pojmové znaky účelové komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, jelikož se nenachází v uzavřeném prostoru nebo objektu a ani příslušný silniční správní úřad veřejný přístup na ni nijak neupravil. Na tom nemůže ničeho změnit ani fakt, že na komunikaci stěžovatelka bez povolení instalovala zákazové dopravní značení. Žalované tedy nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu dle §451 občanského zákoníku, poněvadž danou pozemní komunikaci bezplatně užívala z titulu obecného užívání v souladu s §19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Nárok stěžovatelky proto podle názoru soudu nebylo možno shledat oprávněným.
3. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v daném případě byl dán minimálně konkludentní souhlas vlastníka pozemní komunikace s jejím obecným užíváním, neboť ze všech důkazů v řízení provedených vyplývá, že potřebný souhlas s veřejným užíváním komunikace stěžovatelka, byť mlčky, udělila. Odvolací soud poznamenal, že stěžovatelka v řízení před soudem I. stupně netvrdila ani neprokazovala, že by souhlas s tímto užíváním neprojevila. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně náležitě zjistil též existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, již daná komunikace uspokojuje, shledal odvolací soud jeho rozhodnutí věcně správným.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že v něm nebyla nastíněna žádná otázka, jež by jej mohla činit přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy rozhodující ve věci neinterpretovaly příslušné právní předpisy ústavně konformním způsobem a nesplnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům ve vztahu ke stěžovatelce.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny. Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
9. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
10. V posuzované věci obecné soudy dovodily, že stěžovatelce nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl, přičemž svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
11. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
12. Ve věci stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Z hlediska obsahu a charakteru uplatněných námitek je posuzovaná ústavní stížnost pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Jak však Ústavní soud ustáleně judikuje, neúspěch v soudním sporu, jakkoli tento může být pro účastníka důležitým, nemůže být sám o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu