ECLI:CZ:US:2015:1.US.305.15.1
sp. zn. I. ÚS 305/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ENERGOTRADE, a. s., sídlem Štefánikova 18/25, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Asf 161/2014-41, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 5 Af 22/2014-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížnosti (poté, co byla odstraněna vada podání spočívající v absenci řádné plné moci) domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy České republiky.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou stěžovatelka podala proti napadenému usnesení Městskému soudu v Praze, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 29. 10. 2013, č. j. 5238154/13/2005-24901-110121, č. j. 5238168/13/2005-24901-110121, a č. j. 5238137/13/2005-24901-110121, a ze dne 17. 1. 2014, č. j. 6075133/13/2005-24901-11021, a č. j. 6075534/13/2005-24901-11021, kterými byly stěžovatelce vyměřeny platební výměry a dodatečné platební výměry.
Stěžovatelka podala dne 6. 5. 2014 k městskému soudu žalobu proti citovaným platebním výměrům a dodatečným platebním výměrům. Ve své žalobě mimo jiné uvedla, že i přes to, že dne 8. 8. 2013 bylo rozhodnuto o jejím úpadku, na její majetek byl prohlášen konkurs a byl ustanoven insolvenční správce, je v souladu s §252 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") oprávněna tuto žalobu podat, neboť se obává, že insolvenční správce nepodá žalobu jménem stěžovatelky v zákonné lhůtě tak, aby došlo k odvrácení vzniku případných škod.
Městský soud však žalobu stěžovatelky napadeným usnesením odmítl jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou s odůvodněním, že žaloba byla podána až po prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky, tedy v době, kdy stěžovatelka již nebyla k podání žaloby oprávněna, neboť toto oprávnění ke dni prohlášení konkursu přešlo na insolvenčního správce podle §249 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce. Přitom §252 odst. 2 insolvenčního zákona, jehož se stěžovatelka ve své žalobě dovolávala, nedopadá podle napadeného usnesení městského soudu na její případ, neboť toto ustanovení má na mysli situaci, v níž dlužník ještě jako subjekt neomezený ve svých dispozičních oprávněních pověřil třetí osobu určitou záležitostí, a teprve poté byl na jeho majetek prohlášen konkurs, avšak žaloba byla podána až po prohlášení konkursu, tedy v době, kde stěžovatelka již k podání žaloby oprávněna nebyla.
Proti napadenému usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Ve svém odůvodnění uvedl, že s ohledem na §249 odst. 1 insolvenčního zákona to byl insolvenční správce, komu případně svědčilo oprávnění podat ve věci žalobu. Pokud žalobu podala stěžovatelka, která byla v postavení dlužníka podle insolvenčního zákona, podala ji jako osoba k tomu zjevně neoprávněná. Nejvyšší správní soud přitom poukázal na svoji dřívější judikaturu k §14 odst. 1 písm. a) a d) a §14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle které byl pouze konkurzní správce aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně, týkající se majetku patřícího do podstaty.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jejího práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí odkazují ve svých odůvodněních na neplatné právní předpisy a z nich dovozenou judikaturu, která je pro její případ zcela irelevantní. Dřívější zákon o konkursu a vyrovnání je totiž podle stěžovatelky koncipován velmi odlišně od nynějšího insolvenčního zákona.
Správní soudy podle stěžovatelky nevzaly při svém rozhodování v úvahu skutečnost, že insolvenční správce sám ve věci nekonal, ač konat měl, a tímto svým nekonáním zkrátil nejen stěžovatelku, ale také její věřitele. Pokud právní řád nepamatuje na situaci, kdy insolvenční správce neplní svoji povinnost vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě považovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře (§36 odst. 1 insolvenčního zákona), je podle stěžovatelky na místě změna příslušných předpisů pro rozpor s ústavním pořádkem.
Podle názoru stěžovatelky nelze souhlasit se závěry správních soudů, že oprávnění nakládat s majetkem přechází na insolvenčního správce zcela a dlužník ho zcela ztrácí i za situace, kdy je insolvenční správce nečinný a podíly věřitelů dlužníka na majetkové podstatě jsou přímo ohroženy.
II.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatelky na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Správní soudy se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k tomu, že k podání dané žaloby nebyla stěžovatelka oprávněna, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě toliko opakuje námitky, s nimiž se krajský soud a zejména v poslední instanci Nejvyšší správní soud v dostatečné míře vypořádaly a adekvátně odůvodnily, z jakých důvodů nebyla stěžovatelka v dané věci oprávněna žalobu podat. Rovněž komentářová literatura stojí na stanovisku, že "pokud by dlužník po prohlášení konkursu podal žalobu sám, šlo by o nedostatek věcného oprávnění (aktivní legitimace) a soud by žalobu zamítl" (Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 868).
Pokud správní soudy na podporu uvedeného závěru ve svém odůvodnění poukázaly i na judikaturu týkající se předchozího zákona o konkursu a vyrovnání, ani na tomto nespatřuje Ústavní soud nic protiústavního. Jak Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl: "Skutečnost, že určité soudní rozhodnutí vychází z již zrušeného zákona, nemusí bez dalšího znamenat, že závěry v něm vyslovené nejsou relevantní i ve vztahu k nové právní úpravě. Podstatné je, že daná právní úprava zákona o konkursu a vyrovnání je obdobná té, která je nyní obsažena ve věci aplikovaných ustanoveních insolvenčeního, a proto není důvod původní judikaturu neaplikovat i za účinnosti nového zákona". Nejedná se ostatně o žádný výjimečný případ a rozhodovací praxe soudů se otázkou aplikovatelnosti své předchozí judikatury obdobným způsobem zabývá např. v souvislosti s novým občanským zákoníkem (k tomu srov. Hulmák, M. a Bezouška P.: Stará judikatura ve světle nových zákonů. 1. vydání. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2012, 189 s).
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že zákonnou povinností insolvenčního správce je při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí a vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Dlužník pak sice po prohlášení konkursu není podle insolvenčního zákona osobou oprávněnou k podání žaloby k vymožení svého nároku, který se týká majetkové podstaty, i přes to je však v případě podání vlastního insolvenčního návrhu (jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě stěžovatelky) povinností takového dlužníka sdělit informace a navrhnout další kroky k vymožení jeho pohledávky (§104 insolvenčního zákona). Takovéto podání musí insolvenční správce vyhodnotit a zaujmout k němu stanovisko. V případě nesouhlasu se závěrem či postupem insolvenčního správce při vymáhání nároku dlužníka je na dlužníkovi, aby se obrátil na insolvenční soud. Ten je oprávněn (§11 insolvenčního zákona) dát insolvenčnímu správci pokyn k dalšímu jeho konání ve věci samé v případě zjištění výhrad proti postupu správce (k tomu viz Kozák, J. a kol.: Insolvenční zákon a předpisy související: komentář. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008). Stěžovatelka se tedy mýlí, když tvrdí, že insolvenční zákon nepamatuje na situaci, kdy insolvenční správce neplní svoji shora uvedenou povinnost.
Ve světle shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež adresovala zejména Nejvyššímu správnímu soudu již dříve. Ústavní soud však uvádí, že závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích správních soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu