ECLI:CZ:US:2015:1.US.3055.14.1
sp. zn. I. ÚS 3055/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Komárka, zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem, se sídlem Vodičkova 28, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 55 Co 270/2014-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze odmítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 2), a to pro nedostatky v obligatorních náležitostech odvolání (neuvedení rozsahu odvolání a odvolacího návrhu), které stěžovatel ani na výzvu soudu neodstranil.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písem e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita - k věcnému projednání ústavní stížnosti tak může dojít jen za předpokladu, že stěžovatel dříve marně vyčerpal jiné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost slouží až jako poslední možnost ochrany jeho práv. Mezi takové zákonné procesní prostředky patří v rámci soudního řízení jak řádné, tak mimořádné opravné prostředky, mezi něž se v civilním řízení řadí též žaloba pro zmatečnost. Podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů lze žalobou pro zmatečnost napadnout i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto. Podaná ústavní stížnost přitom směřuje právě proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu; avšak z ní ani ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ve stěžovatelově věci, který si Ústavní soud pro účely tohoto řízení vyžádal, neplyne, že by stěžovatel proti napadenému usnesení městského soudu podal žalobu pro zmatečnost a že by o ní bylo rozhodnuto. Proto Ústavní soud nemůže než uzavřít, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Vzhledem k uvedenému závěru byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnuta v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka