ECLI:CZ:US:2015:1.US.3253.15.1
sp. zn. I. ÚS 3253/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Leasing, s. r. o., IČ: 60751606, se sídlem Holandská 1006/10, Brno, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Údolní 48, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. 26 Cdo 4837/2014-23, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2014 č. j. 9 Co 396/2014-16 ve spojení s usnesením soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno - město, ze dne 7. 4. 2014 č. j. 159 EX 03763/13-008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve spojení s usnesením soudního exekutora, tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Usnesení Nejvyššího soudu považuje za nepřezkoumatelné vzhledem k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud podle stěžovatelky nerespektoval ustanovení zákona, když nedodržel lhůtu stanovenou pro odmítnutí dovolání občanským soudním řádem.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl přezkum rozhodnutí soudního exekutora o zamítnutí exekučního návrhu stěžovatelky v postavení oprávněné osoby (dále jen "stěžovatelky"; pozn.: původně VB Leasing CZ, spol. s r. o.) proti povinnému Janu Comovi. Soudní exekutor zamítl návrh stěžovatelky na základě pokynu Okresního soudu v Děčíně, který dovodil, že k exekuci předložený rozhodčí nález nebyl vydán orgánem, který k jeho vydání měl pravomoc; rozhodčí doložka, která měla pravomoc rozhodce založit, je podle soudu netransparentní (rozhodce nebyl stranami určen jmenovitě), tedy je absolutně neplatná.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesení soudního exekutora potvrdil. Konstatoval, že z příslušné rozhodčí doložky vyplývá, že si účastníci smlouvy, jíž je doložka součástí, dohodli, že případné majetkové spory ze smluv vzniklé budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s. Soud dovodil, že výběr rozhodce proběhl podle netransparentních pravidel společnosti, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Své závěry soud podepřel judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, přičemž vycházel zejména ze závěrů usnesení téhož soudu vydané pod sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 a dodal, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a soudního exekutora dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6 . Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
7. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy - je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem.
8. Kromě těchto případů, jejichž posouzení náleží do výlučné pravomoci Ústavního soudu jako specializovaného orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, se však ústavněprávního přezkumu nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Podstata argumentace stěžovatelky skutkově spočívá v nesouhlasu s právním posouzením otázky transparentnosti výběru rozhodce obecnými soudy, resp. odůvodněním rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu. Z pohledu Ústavního soudu však soudům nelze namítaná pochybení vytknout. Krajský soud své rozhodnutí obsáhle zdůvodnil a své závěry podepřel příslušnou judikaturou. Z ní lze poukázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (N 71/65 SbNU 9). V něm Ústavní soud obecně zdůraznil požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování (obdobně později též nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12). Nejvyšší soud následně ve své judikatuře, citované v rozhodnutí krajského soudu, konstatoval, že je-li třetí osobou, která má podle rozhodčí smlouvy (doložky) vybrat rozhodce, právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jež rozhodce jmenuje (již bez výslovného odkazu na interní dokumenty, ale podle stejných principů) z okruhu osob, s nimiž dlouhodobě spolupracuje, jejichž seznam i nadále vede a jejichž činnost organizačně a administrativně zajišťuje, nelze takto učiněný výběr rozhodce považovat za transparentní, což má za následek neplatnost rozhodčí doložky podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3662/2014).
10. Pokud stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolací instance z důvodu absence řádného odůvodnění, ani v tomto směru nemůže Ústavní soud sdílet její názor. Přestože je rozhodnutí Nejvyššího soudu odůvodněno stručně, neabsentuje v něm odkaz na příslušnou judikaturu a konstatování, že není důvod se od ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Usnesení dovolací instance současně odpovídá požadavku občanského soudního řádu na jeho stručnost, resp. nejde o takový exces, na který by mohly být vztaženy závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15. Námitka stěžovatelky stran nedodržení lhůty podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu je rovněž neopodstatněná, když ani ze samotného zákona neplyne výslovně žádný důsledek případného nedodržení předmětné šestiměsíční lhůty. Nad rámec uvedeného Ústavní soud opakuje, že mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
11. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dovodit, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu