ECLI:CZ:US:2015:1.US.3263.13.2
sp. zn. I. ÚS 3263/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Pelanta, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 8/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Co 321/2012-77 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Jaroslava Šrámka, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Praha 8, Peckova 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3263/13, se přerušuje.
II. Plénu Ústavního soudu se navrhuje zrušit ustanovení §114b odst. 5 a (v rozsahu označení "§114b odst. 5") ustanovení §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, podanou řádně a ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaných práv domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl dne 2. 12. 2011 pod č. j. 4 C 393/2009-47 formou rozsudku pro uznání o uložení povinnosti žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud prvního stupně stěžovatele v řízení vyzval, aby se při nesouhlasu s uplatněným nárokem a v návaznosti na podání odporu proti platebnímu rozkazu ve lhůtě třiceti dnů vyjádřil k věci samé a uvedl skutečnosti i důkazy, na kterých staví svou obranu. Vzhledem k tomu, že vyjádření stěžovatele nebylo ve stanovené lhůtě podáno, nastala tzv. fikce uznání nároku, a soud proto postupoval v intencích §114b odst. 5 a §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").
3. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 24. 7. 2009 byl žalobcem (nyní vedlejším účastníkem řízení) podán návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení částky ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení (pro tvrzenou smlouvu o půjčce). Dne 4. 9. 2009 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 pod č. j. 4 C 393/2009-6 platební rozkaz vydán. Součástí rozhodnutí byla výzva žalovanému (stěžovateli) k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 9. 9. 2009. Proti platebnímu rozkazu stěžovatel dne 14. 9. 2009 podal odpor.
4. K žalobě se stěžovatel (žalovaný) na výzvu soudu písemně vyjádřil dne 29. 10. 2009. V tomto vyjádření popíral uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem a namítal rozhodné skutečnosti ve vztahu k tvrzené smlouvě o dílo. Spolu s vyjádřením stěžovatel podal k soudu i žádost o prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil výraznými potížemi se zrakem, jež mu nastaly od 6. 10. 2009 a byly potvrzeny lékařem v doložené lékařské zprávě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2010 č. j. 4 C 393/2009-26 byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě. Obecný soud konstatoval, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán v zákonné lhůtě, avšak (podle názoru soudu) nebyl uveden omluvitelný důvod. Soud vyslovil mj. názor, že vyjádření k žalobě mohl stěžovatel nadiktovat třetí osobě. Stěžovatel podal proti usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2011 č. j. 22 Co 360/2010-38 procesní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že prominutí zmeškání lhůty nebylo možné s ohledem na charakter lhůty k podání vyjádření k žalobě, která není zákonnou, nýbrž soudcovskou.
5. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47 tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení v částce 206 920 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soudem prvního stupně bylo konstatováno naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání. Lhůta k podání vyjádření k žalobě podle závěru soudu marně uplynula.
6. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 321/2012-77 a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 105 408 Kč. Odvolací soud shledal za prokázané, že v době od 6. 10. 2009 do konce soudcovské lhůty k podání vyjádření, tedy do 12. 10. 2009 (a potom i další tři dny do 15. 10. 2009), stěžovatel trpěl onemocněním zraku, pro které nebyl schopen se kvalifikovaně vyjádřit k žalobě. Odvolací soud ovšem konstatoval, že zdravotní stav stěžovateli nebránil v tom, aby alespoň ve stanovené lhůtě soudu oznámil, že u něho určitý vážný důvod (tj. překážka k podání vyjádření k žalobě) nastal. Soud uvedl, že stěžovateli v době nemoci pomáhal otec, který ho rovněž odvezl k lékaři, a prostřednictvím otce mohl stěžovatel rozhodující soud informovat o vzniklém onemocnění.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122 pro nepřípustnost odmítl.
II.
Argumentace stran
8. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání, a to mj. pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř., neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle závěru stěžovatele projevem nepřípustné libovůle v rozhodování soudů a porušují principy spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
9. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele nevypořádaly řádně ani s podanou žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě z důvodu prokazatelných zdravotních potíží. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2895/2010, podle kterého má obecný soud v rámci zkoumání, zda došlo ke zmeškání lhůty z omluvitelného důvodu, posuzovat (ne)činnost žalovaného, (ne)ochotu participovat na dosažení účelu řízení a přiměřenost lhůty k podání vyjádření. Stěžovateli byla poskytnuta minimální zákonem povolená lhůta k vyjádření v délce 30 dnů. Stěžovatel se chtěl svou aktivitou podílet na dosažení účelu řízení, a proto podal odpor bez zbytečného odkladu poté, co obdržel platební rozkaz, přičemž na počátku řešil spor (co do nákladů řízení) hospodárně, tedy bez právního zástupce. Stěžovatel byl prokazatelně v závěru lhůty k podání vyjádření vážně nemocen, neboť v té době trpěl poruchou zraku.
10. Stěžovatel poukázal i na překročení žalobního petitu soudem při rozhodování o uložení povinnosti k platbě úroku z prodlení. Rozsudkem pro uznání bylo žalobci (nyní vedlejšímu účastníku řízení) přiznáno co do příslušenství pohledávky (úroku z prodlení) více, než sám požadoval. V napadeném rozsudku pro uznání je totiž úrok z prodlení z celé částky 2 500 000 Kč přisouzen již od 1. 8. 2006, zatímco z žalobního petitu plyne, že od tohoto data byla splatnou pouze částka 1 000 000 Kč. V tomto ohledu tedy rozsudek pro uznání ukládá stěžovateli povinnost v rozsahu vyšším, než by byla fikcí uznaná povinnost, i kdyby fikce uznání nároku mohla v posuzovaném případě nastat. Stěžovatel proto uvedl, že v důsledku postupu obecných soudů mu byla uložena povinnost, které se vedlejší účastník (žalobce) nikdy nedomáhal, čímž bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny.
11. V obsahu ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítáno rovněž odepření přístupu ke spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu odmítnutím stěžovatelova dovolání. Dovolací soud neodstranil vady řízení nastalé před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, pokud se k právnímu posouzení odvolacího soudu k otázce kvalifikované výzvy a vzniku fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. nijak nevyslovil a ostatní námitky z dovolání nehodnotil z důvodu, že nejde o "spor o právo".
12. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel dovozoval porušení spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností dotčených rozhodnutí Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 25. 9. 2014.
14. Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze po výzvě Ústavního soudu k vyjádření toliko odkázaly na odůvodnění svých, ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. Nejvyšší soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil tak, že v rozhodnutí o dovolání byly procesní výhrady stěžovatele podřazeny pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012), tj. pod dovolací důvod o vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a dovolání proto (z tohoto pohledu) nemohlo být přípustným. Námitky stěžovatele o nesprávném posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými (a nezakládajícími přípustnost dovolání), neboť rozhodnutí nižších obecných soudů byla v souladu s ustálenými judikatorními závěry dovolacího soudu o tom, že vydání rozsudku pro uznání brání vážný důvod toliko tehdy, byl-li oznámen soudu před uplynutím lhůty k podání vyjádření, nebo pokud nebylo možno vážný důvod soudu do doby uplynutí lhůty sdělit. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil názor, že rozhodnutím o dovolání stěžovatele nebylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a proto navrhl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout, nebo pro nedůvodnost zamítnout.
16. Vedlejší účastník řízení (ve sporu žalobce) se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů a nesouhlasil s námitkami stěžovatele. Ve smyslu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu nepokládal argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti za dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost navrhoval pro nedůvodnost zamítnout.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
17. Dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení před Ústavním soudem přeruší a podá návrh plénu na zrušení právního předpisu nebo právních norem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR (dále jen "Ústava") [§78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu].
18. I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního řádu zakotvena tzv. fikce uznání nároku po nepodání vyjádření žalovaným na kvalifikovanou výzvu soudu v rámci stanovené lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavním je proto i §153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma rozsudku pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání), a to v rozsahu označení "§114b odst. 5". Aplikováním §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. v řízení před obecnými soudy nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Jsou tak naplněny podmínky §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
19. Dikce §114b a §153a odst. 3 o. s. ř. (ve znění z doby vydání napadených soudních rozhodnutí, které nedoznalo co do základní koncepce změny) je tato:
§114b o. s. ř.
(1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v §120 odst. 2.
(2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.
(3) Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle §114c nebo po prvním jednání ve věci.
(4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.
(5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
§153a o. s. ř.
(3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6).
20. Fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. odporuje principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ("každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá"). Uznání nároku za občanského soudního řízení je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli účastníka řízení (žalovaného), zda nárok žalobce uzná, nebo nikoli. Toliko normativní konstrukce, která uznání nároku (i pro účely urychlení řízení) spojuje s výslovným dispozičním úkonem, je souladnou s právním řádem a ústavními principy. Ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř., které bylo obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích aplikováno, není dispoziční úkon o uznání nároku podmíněn svobodným projevem vůle, nýbrž je obsahem právní fikce.
21. Ústavní soud přitom už v nálezu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 (N 90/53 SbNU 159) vyslovil názor, že dispoziční právní úkony není možno zakládat na právní fikci. Opačným postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie (svobody) vůle. "Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání" (z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08). Fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. porušuje princip autonomie (svobody) vůle procesních stran (žalovaných).
22. Fikce dispozičního úkonu vybočuje z právního řádu (v hmotněprávním i procesním rámci) a je rozporná s ústavními zásadami. Platí to tím více, pokud nastupuje i po podání odporu proti platebnímu rozkazu, který je explicitním vyjádřením nesouhlasu s vydáním napadeného rozhodnutí, a proto výrazem výslovného neuznání nároku.
23. Fiktivní uznání nároku, které ustanovení §114b o. s. ř. (v odstavci 5) upravuje, je nevhodnou zákonnou koncepcí, která v právním řádu, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana, postrádá legitimitu. Zásah do autonomie vůle účastníka řízení, kterého se zákonodárce v §114b odst. 5 o. s. ř. dopustil, není ústavně konformním omezením základního práva zákonem ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny. "Ústavní soud nezkoumá přípustnost účelů omezení základních práv samostatně. Obvykle se účelem omezení zabývá až v rámci finálně prováděného testu proporcionality omezení základního práva. Zkoumání účelu sledovaného zkoumanou právní úpravou je jeho součástí při posuzování vhodnosti, nutnosti a proporcionality v užším smyslu. Dodržení principu proporcionality lze totiž zkoumat jen při zohlednění účelu konkrétního omezení. Princip proporcionality je požadavkem, který musí zákonodárce vždy respektovat i při primárním omezování základních práv (...)" (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 130).
24. Procesualistická nauka k problematice rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku uvedla, že "[z]ákonodárce finguje uznání nároku zcela nekoncepčně. Uznání nároku je dispozičním procesním úkonem, který ze své povahy nemůže být obsahem právní fikce, ale je pouze na sporné straně, zda tento procesní úkon učiní, či nikoli. Krom toho uznání nároku nijak nesouvisí se zjišťováním skutkového stavu, s nímž jsou jinak "urychlovací" instituty spojeny: žalovaný svým uznávacím projevem neuznává skutkový stav, ale procesní nárok uplatněný žalobcem. Z těchto důvodů je koncepce fikce uznání nároku zcela nesprávná; mínil-li zákonodárce sankcionovat liknavost žalovaného, který se nevyjadřuje k žalobě, měl k tomu užít kontumačního rozsudku" (Lavický, P. Zmeškání účastníka a fikce dispozičních procesních úkonů. Právní fórum, 2009, č. 10, s. 401 a násl.; též Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení §114b o. s. ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 28 a násl.).
25. V obecné rovině platí, že právní fikce je i z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. je proto nezbytné podrobit testu proporcionality. Posouzení proporcionality právní normy (o omezení základních práv) je nutno hodnotit postupem tří kroků: a) způsobilostí naplnění účelu (vhodností), podle které musí být předmětné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku, b) kritériem potřebnosti, kdy je povoleno použití toliko nejšetrnějšího z více možných prostředků, a c) postulátem přiměřenosti (v užším smyslu), podle kterého nesmí být újma na základním právu nepřiměřená ve vztahu k dosahovanému cíli [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479)]. Povinnost respektovat princip proporcionality se vztahuje jak na rozhodovací činnost obecných soudů, tak na zákonodárnou moc.
26. Rozsudek pro uznání z titulu fikce uznání nároku je podle názoru I. senátu Ústavního soudu způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už vyhodnocením podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle. U posuzování potřebnosti právní normy se dává přednost prostředku, kterým jsou co nejméně omezovány ústavní hodnoty (základní práva a svobody). Urychlení soudního řízení, které je účelem institutu rozsudku pro uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., by mohlo být docíleno (i v případě nečinnosti žalovaného s podáním vyjádření k žalobě) rozsudkem pro zmeškání.
27. Nedostatek legitimity a ústavní konformity ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. plyne i ze zahraničních právních úprav (mj. z německého občanského soudního řádu; §331 odst. 3 Zivilprozessordnung), kterými je nedostatek součinnosti účastníka řízení (žalovaného), i pokud jde o obranu proti návrhu žalobce, sankcionován vydáním rozsudku pro zmeškání. Kontumační rozsudek by mohl být i v české právní úpravě legitimním výsledkem civilního procesu po marném uplynutí lhůty k podání vyjádření k žalobě. Nebyla by jím porušena autonomie vůle procesní strany a soud by mohl vykládat a aplikovat právní normu ústavně souladným způsobem.
28. Srovnáme-li s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. dikci právní normy §153b o. s. ř. o rozsudku pro zmeškání, nalezneme podstatný rozdíl, který je pro rozhodování o nárocích žalobců civilními soudy dán. Po marném uplynutí stanovené lhůty pro podání vyjádření k žalobě je na podkladě tzv. fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. rozsudek pro uznání soudem vydán (§153a odst. 3 o. s. ř.). Jsou-li tedy naplněny podmínky zákona pro vznik fikce uznání nároku, soud rozhodne rozsudkem pro uznání (má povinnost, nikoli možnost vydat uznávací rozsudek). Naopak pokud jde o rozsudek pro zmeškání podle §153b o. s. ř., je oprávněním (diskrecí) soudu rozhodnout na návrh žalobce kontumačním rozsudkem pro nedostavení se žalovaného na (první) soudní jednání bez důvodné a včasné omluvy. Soud má možnost, nikoli povinnost rozsudek pro zmeškání vydat (srov. dikci §153b odst. 1 o. s. ř. ve slovech "může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání"). Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10, "[o]becné soudy tedy mají při používání rozsudku pro zmeškání určitou diskreci, jejímž cílem je mj. právě zabránit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (resp. zachovat rovnost jejich zbraní)".
29. Právní úprava rozsudku pro zmeškání tak na rozdíl od §114b odst. 5 o. s. ř. není porušením autonomie vůle a dává soudu možnost ústavně konformního výkladu. K návrhu žalovaného (podanému do právní moci rozhodnutí) lze mimoto podle §153b odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání z omluvitelného důvodu zrušit samotným soudem prvního stupně (aniž by bylo nutno se bránit cestou odvolání, které je omezeno co do odvolacích důvodů; §205b o. s. ř.). Z vyslovených důvodů by proto institut kontumačního rozsudku (pokud by byl v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. upraven pro případ pasivity žalovaného s vyjádřením k žalobě) byl legitimní a ústavně nerozpornou formou rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení.
30. Test proporcionality tedy vyznívá v neprospěch existence ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. o fikci uznání nároku a (v tomto rozsahu) navazujícího §153a odst. 3 o. s. ř., neboť právní úprava nedostála postulátu potřebnosti (nezbytnosti).
31. Senát Ústavního soudu se zabýval i otázkou, zda lze nedostatky ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. překonat ústavně konformní interpretací, neboť tato má prioritu před zrušením ustanovení zákona [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115), bod 34; publikovaný pod č. 369/2012 Sb.]. Po řádném posouzení konstatuje, že ústavně konformní výklad předmětných právních norem občanského soudního řádu není možný.
32. Rozsudkem pro uznání, vydávaným na základě fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř., není dosahováno účelu civilního procesu, kterým je ochrana skutečných soukromých práv a zájmů. Urychlení řízení je tady docíleno na úkor objektivní pravdy a ústavních kautel (autonomie vůle i spravedlivého procesu).
33. Dojde-li k fikci uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., je civilní soud podle §153a odst. 3 o. s. ř. povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání. Není oprávněn přihlédnout k tomu, zda nepodáním vyjádření k žalobě žalovaný zavinil či nezavinil průtahy v řízení, zda včas podal odpor nebo se k žalobě vyjádřil do doby vyhlášení rozsudku pro uznání. Uvedené případy jsou v rozporu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
34. I. senát Ústavního soudu proto dospěl k závěru, že ustanovení §114b odst. 5 a (v tomto rozsahu) i §153a odst. 3 o. s. ř. jsou v rozporu s ústavním pořádkem, neboť nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z popsaných důvodů I. senát Ústavního soudu rozhodl podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o přerušení řízení o ústavní stížnosti s návrhem plénu Ústavního soudu na zrušení ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. a (v rozsahu označení "§114b odst. 5") i ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř, která byla v řešené věci obecnými soudy aplikována. Tímto je plénu Ústavního soudu vytvořen procesní prostor pro komplexní posouzení otázky porušení ústavního pořádku.
35. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bude pokračováno poté, co plénum Ústavního soudu rozhodne o návrhu senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení zákonného předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu