ECLI:CZ:US:2015:1.US.3283.14.1
sp. zn. I. ÚS 3283/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Petrem Škvainem, advokátem, se sídlem Koperníkova 21, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 65/2014-72 ze dne 24. 6. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 18 Nc 1054/2013-56 ze dne 12. 12. 2013, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu rodiny, dětí a mladistvých a právo na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dne 22. 4. 2013 stěžovatel podal k okresnímu soudu návrh na zrušitelné osvojení syna své partnerky, kterému je nyní 13 let (dále jen "nezletilý"). Stěžovatel s partnerkou žije ve stabilním svazku již přes deset let. Současně s návrhem zaslal soudu i čestné prohlášení biologického otce dítěte, že s osvojením souhlasí.
Dne 7. 5. 2013 okresní soud ustanovil dítěti opatrovníka pro řízení Městský úřad v Aši. Ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dítěte Městského úřadu v Aši vypracované na žádost okresního soudu vyplývá, že stěžovatel žije ve společné domácnosti s matkou dítěte, nezletilým a dalším dítětem, které má společně s matkou nezletilého. Byt, ve kterém žijí, má stěžovatel v osobním vlastnictví. Biologický otec se o nezletilého příliš nezajímá a neplatí výživné. Z osobního pohovoru s nezletilým vyplynulo, že osvojení je jeho výslovným přáním, protože stěžovatele od malička považuje za svého otce. Proto chce, aby stěžovatel byl jako jeho otec zapsán v rodném listu a chce mít se stěžovatelem a svým polorodým bratrem stejné příjmení. Matka nezletilého uvedla, že návrh byl podán hlavně na popud nezletilého. Opatrovník také kontaktoval biologického otce nezletilého, který s návrhem předběžně souhlasí. Orgán sociálně-právní ochrany dítěte, vzhledem k souhlasu všech zainteresovaných osob, doporučil, aby soud návrhu vyhověl.
Na jednání nařízené soudem k projednání případu se však biologický otec nezletilého opakovaně nedostavil a nepovedlo se jej předvést ani za asistence policie. Proto okresní soud dne 16. 8. 2013 rozhodl, že biologický otec dítěte do současnosti neprojevoval opravdový zájem o nezletilého, a proto není třeba jeho souhlasu k osvojení. Následně dne 19. 11. 2013 okresní soud rozhodl, že opatrovník nezletilého je oprávněn dát přivolení k osvojení nezletilého za otce.
Napadeným rozsudkem okresní soud návrh na osvojení zamítl. Z provedených důkazů okresní soud zjistil následující. Stěžovatel má dostatečné příjmy a nemá žádný záznam v rejstříku trestů. Stěžovatel rovněž nemá žádná zdravotní omezení pro to, aby mohl osvojit nezletilé dítě. Podle zjištění opatrovníka nezletilý žije s matkou, stěžovatelem a svým polorodým bratrem ve společné domácnosti, stěžovatele oslovuje "tati", biologický otec se o syna příliš nezajímá a výživné neplatí. Biologický otec nezletilého byl pravomocně odsouzen pro dva přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců na zkušební dobu 2,5 roku a je povinen ve zkušební době uhradit dlužné výživné jak na nezletilého ve výši 15 000 Kč, tak i na svého dalšího syna, narozeného v roce 1997 a to ve výši 20 000 Kč. Nezletilý se vyjádřil před soudem tak, že chce zůstat se stěžovatelem a chce se po něm jmenovat. Stěžovatele má rád, svého biologického otce vlastně nezná.
Podle okresního soudu byly sice splněny některé podmínky pro osvojení, avšak nikoliv podmínka, že jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé, jak požaduje §66 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"). Dle názoru soudu zákon nedává možnost osvojení v případě, že nejde o osvojení osamělou osobou v tom smyslu, že by osvojitel byl fakticky jediným "rodičem". Stěžovatel by však nahradil jen vztah otce, ale samozřejmě rodičovský vztah matky zůstává. Nic na tom nemění ani forma osvojení, neboť tato ustanovení se obecně týkají osvojení jako takového, a nepřímo je toto potvrzováno i ustanoveními o novém příjmení dítěte, které nese příjmení osvojitele, pokud je osamělou osobou, nebo dětí manželů, na kterém se dohodli, že bude společným příjmením všech jejich dětí, pokud je osvojitelem manžel matky.
V odvolání proti rozsudku stěžovatel argumentoval tím, že z provedeného dokazování vyplynulo, že všechny zákonné podmínky zákona o rodině pro osvojení byly splněny a okresní soud měl návrhu vyhovět. Podle stěžovatele v případě soužití druha a družky může nezletilé dítě osvojit jen jeden z nich. Nic na tom nemůže změnit skutečnost, že družka stěžovatele je současně matkou nezletilého. Podle stěžovatele je účelem a cílem institutu osvojení vznik takového právního vztahu mezi osvojitelem a osvojencem, který je mezi rodiči a dětmi a především vytvoření stabilního harmonického prostředí pro příznivý citový, fyzický a duševní vývoj dítěte. Přitom v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel má k nezletilému velmi blízký citový vztah a sám nezletilý považuje stěžovatele za svého otce.
Krajský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s právním názorem okresního soudu.
II. Argumentace stran
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry napadených rozhodnutí a argumentuje, že porušují jeho základní práva a brání vytvoření stabilního a harmonického prostředí pro příznivý citový, fyzický a duševní vývoj nezletilého, což je účelem a smyslem institutu osvojení.
Podle stěžovatele se podmínka obsažená v §66 zákona o rodině, že společné dítě mohou osvojit pouze manželé, na jeho případ neuplatní, neboť se vztahuje pouze na případy, ve kterých oba manželé osvojují nezletilého, tedy v případě, když před osvojením ani jeden z manželů není rodičem nezletilého. Úprava osvojení osamělou osobou podle §74 odst. 2 zákona o rodině se dle názoru stěžovatele také neuplatní, neboť jde o speciální ustanovení pro případy nezrušitelného osvojení. V daném případě ovšem stěžovatel nenavrhoval, aby soud rozhodl o nezrušitelném osvojení, a proto se použijí jen obecná ustanovení o osvojení zrušitelném (§63 až §73 zákona o rodině). Zákon o rodině při osvojení nezletilého, za situace kdy nejde o osvojení nezrušitelné, nepamatuje výslovně na případy, kdy nezletilého osvojuje druh jednoho z rodičů nezletilého. Zároveň je ale nutné poznamenat, že zákon o rodině takové osvojení nezakazuje, neboť jak bylo popsáno výše, předmětné omezující podmínky se na daný případ nemohou uplatnit.
Stěžovatel je tak toho názoru, že vzhledem k tomu, že naplnil veškeré požadavky, které zákon o rodině na daný druh osvojení vztahuje, a i soud prvního stupně zároveň dospěl k závěru, že kromě §66 zákona o rodině jsou veškeré předpoklady pro osvojení naplněny, měl soud prvního stupně osvojení nezletilého v tomto případě povolit. Stěžovatel zároveň konstatuje, že co se týče příjmení osvojence dle §71 zákona o rodině a zániku vztahu k původní rodině dle §72 zákona o rodině, lze přisvědčit oběma soudům v tom směru, že tato ustanovení nepočítají se situací, která byla předmětem řízení o osvojení, tedy osvojení druhem rodiče nezletilého. Zároveň je ovšem stěžovatel toho názoru, že vzhledem k tomu, že zákon o rodině osvojení v tomto případě nezakazuje, nelze přičítat k tíži stěžovatele, že zákon v těchto navazujících technických ustanoveních neupravuje všechny možnosti osvojení, a mělo by tedy být v těchto otázkách postupováno analogicky, jako by nezletilého osvojoval manžel matky nezletilého.
Podle stěžovatele není možné osvojení nezletilého podmiňovat uzavřením manželství s jeho matkou. Zda stěžovatel a matka nezletilého uzavřou, či neuzavřou manželství, je jejich právem. Stěžovatele nelze k uzavření manželství ve svém důsledku nutit, neboť to s osvojením nijak nesouvisí.
Okresní soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni rovněž poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí v tom smyslu, že zákon o rodině, a ani nový občanský zákoník, neumožňují osvojení dítěte druhem rodiče dítěte. Tyto zákony sice takové osvojení výslovně nezakazují, ale například §71 zákona o rodině nijak neupravuje otázku příjmení dítěte pro případ osvojení druhem a tato záležitost není řešena ani na jiném místě zákona. Stejně tak §72 odst. 2 zákona o rodině nepočítá s osvojením dítěte osobou, která by nebyla manželem jednoho z rodičů.
Matka nezletilého ve vyjádření uvedla, že již několik let žijí v rodinné pohodě. Nezletilý se ale neustále ptá, kdy se bude jmenovat jako "táta" (tedy stěžovatel). Biologický otec nemá o syna vůbec žádný zájem a již několik let neplatí žádné výživné a ani se o něj nezajímá a s adopcí souhlasí. Nezletilý bere svého biologického otce jako cizího člověka, protože svého tátu již má a nikdy nepřipustí, že někdo jiný je jeho táta. V zájmu nezletilého souhlasí, aby došlo k adopci, o co již několik let žádají. Podle matky není pochopitelné, proč v rámci ochrany dítěte návrhu soudy nevyhověly, aby se rodina ještě více utužila. K důvodům, proč se stěžovatelem neuzavře manželství, se matka nevyjádřila.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Tomuto kroku nebrání, pokud daný zákon již pozbyl platnosti. V nálezu Pl. ÚS 33/2000 Ústavní soud dovodil, že v případě konkrétní kontroly norem, které již pozbyly platnosti, vyvolané návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, nelze aplikovat §66 a 67 zákona o Ústavním soudu, ale přímo čl. 95 odst. 2, resp. čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého soudce obecného soudu není oprávněn sám posoudit soulad zákona s ústavním pořádkem. Tato judikatura byla naposledy potvrzena v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/10 ze dne 17. 9. 2013 (N 164/70 SbNU 525; 466/2013 Sb.), bod 22. Ke stejnému závěru je nutno dospět, i pokud k názoru o protiústavnosti ustanovení již neplatného, ale v dané věci aplikovaného, zákona dospěje senát Ústavního soudu, neboť ani ten není oprávněn sám vyslovit nesoulad zákona s ústavním pořádkem. Tato pravomoc náleží pouze plénu Ústavního soudu.
Senát Ústavního soudu dospěl v této fázi řízení k názoru, že napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatele na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a jsou také v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého "nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány."
Faktický vztah mezi stěžovatelem, nezletilým a jeho matkou s ohledem na jeho dlouhodobost a stálost spadá pod definici rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci X, Y a Z proti Spojenému království, č. 21830/93). Podle judikatury ESLP se rodinný život skládá ze sociálních, morálních, kulturních vztahů, například ve sféře výchovy dětí, a také zahrnuje zájmy peněžní povahy. Pod pojem rodinný život spadá například institut vyživovací povinnosti nebo otázky týkající se dědictví.
Tím, že obecné soudy v napadených rozhodnutích odmítly z faktického stavu učinit i stav právní a v této výjimečné situaci připustit adopci, zasáhly do právě uvedených rodinných vztahů stěžovatele, dítěte a jeho biologické matky bez dostatečných důvodů. Skutečnost, že stěžovatel právně nemá žádný vztah k dítěti, se kterým fakticky tvoří rodinný život, má řadu negativních dopadů na jejich rodinný život.
Stěžovatel nemá vůči dítěti rodičovskou odpovědnost, což přináší těžkosti v každodenním životě. Nemůže dítě zastupovat, nemá například automaticky právo být informován o zdravotním stavu dítěte (musel by prokázat, že je osoba blízká), jako zástupce dítěte ho nemohou akceptovat ve škole (musel by se prokazovat plnou mocí), atd. Dítě by také nemohlo po stěžovateli dědit.
Stěžovatel také nemá právní povinnost péče o dítě a nemá vůči němu vyživovací povinnost. Nezletilý tak má z právního pohledu pouze jednoho funkčního rodiče. Matka dítěte a dítě samotné tak žijí pod neustálou hrozbu, že kdyby u matky došlo k nějaké nehodě a přišla by o život, tak situace nezletilého bude nejistá bez ohledu na to, že již deset let žije se stěžovatelem, který fakticky funguje jako jeho otec.
Napadená rozhodnutí však tyto otázky nijak nezohlednila a především vůbec nevzala v potaz princip nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem ve všech rozhodnutí týkajících se dětí. Pro dítě je žádoucí, aby osoby, které považuje za své rodiče, a které miluje, byly jeho rodiči nejen fakticky, ale i právně. Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte "kdykoliv, kdy je činěno rozhodnutí s dopadem na konkrétní dítě, ... tak rozhodovací proces musí zahrnovat posouzení možného dopadu (negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. ... odůvodnění rozhodnutí musí ukázat, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzán v potaz" [Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14, §6; obdobně ibid. §29].
Tyto otázky však obecné soudy nijak neposuzovaly, neboť dle jejich názoru zákon o rodině paušálně zakazoval vyhovět návrhu na osvojení v případě, v němž osvojitelem má být druh jednoho biologického rodiče. Pokud soudy nejsou oprávněny posuzovat konkrétní okolnosti jednotlivých případů a byly nuceny obdobné návrhy paušálně zamítat, tak nemohly zohlednit proporcionalitu zásahu do rodinného života a nemohly ani posoudit nejlepší zájem dítěte, i když je to jejich povinností, jak bylo právě zmíněno. Taková situace je podle senátu Ústavního soudu v rozporu s výše uvedenými základními právy.
Senát Ústavního soudu si je vědom toho, že výklad relevantních ustanovení zákona o rodině, tak jak byl proveden obecnými soudy, je výkladem ustáleným. Doktrinární práce a komentářová literatura od začátku účinnosti zákona o rodině podporují výklad, že osvojení dítěte partnera je možné pouze za existence manželství (viz např. Češka, Z. a kol. Československé rodinné právo. Praha: Panorama, 1985, s. 154; Hrušáková, M. a Králíčková, Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 1998, s. 237; či Dvořák, J., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné 3. 5. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 110). Senát Ústavního soudu se přesto zabýval otázkou, zda tuto interpretaci nelze překonat ústavněkonformním výkladem relevantních ustanovení zákona o rodině, neboť tento má přednost před zrušením ustanovení zákona [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), bod 34].
Senát Ústavního soudu se nedomnívá, že překážkou posuzování nejlepšího zájmu dítěte a proporcionality zásahu do práv stěžovatele je §66 odst. 1 zákona o rodině, podle kterého "jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé". Toto ustanovení totiž zjevně umožňuje i takový výklad, že se týká pouze společného osvojení cizího dítěte. V nyní posuzované věci však jde o individuální osvojení stěžovatelem a to zákon o rodině připouštěl jak u osvojení zrušitelného, tak u osvojení nezrušitelného. Problematický v nyní posuzované věci není ani §71 zákona o rodině, neboť tento zakotvuje obecné pravidlo, že osvojenec bude mít příjmení osvojitele, což je i záměrem stěžovatele.
Senát Ústavního soudu však dospěl k názoru, že překážkou ke kladnému posouzení stěžovatelova návrhu obecnými soudy je §72 odst. 1 věta první zákona o rodině, podle které "osvojením zanikají vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou." V případě osvojení nezletilého stěžovatelem by tak podle tohoto ustanovení zanikl právní vztah mezi nezletilým a jeho matkou, což jednak stěžovatel ani nepožaduje a jednak by to bylo v rozporu se zájmy a právy nezletilého i jeho matky. Senát Ústavního soudu proto toto ustanovení zákona o rodině považuje za rozporné s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Jsou tak splněny obě podmínky pro aplikaci §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že daným ustanovením, které senát Ústavního soudu považuje za protiústavní, nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu rozhodl, že řízení o ústavní stížnosti se přerušuje a podává návrh plénu Ústavního soudu na konstatování rozporu §72 odst. 1 věty první zákona o rodině s ústavním pořádkem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu