ECLI:CZ:US:2015:1.US.3303.15.1
sp. zn. I. ÚS 3303/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marie Šírkové, advokátky, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2015 č. j. 14 Co 64/2015-251 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem tvrzením, že jím došlo zejména k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadené rozhodnutí soudu a řízení, které jeho vydání předcházelo, považuje stěžovatelka za nezákonné. Samotné rozhodnutí ve výroku II. označila za popírající platné zásady, podle nichž soudy jednají na základě zákona a v jeho mezích, protože se jeho závěry rozchází s očekáváním účastníků řízení, když tato očekávání jsou vyvolána platnými zákony. Jestliže lze po celé exekuční řízení započítávat pohledávky k tomu způsobilé, pak by to měl soud podle stěžovatelky respektovat a relevantně kompenzační úkony posoudit. Způsob rozhodování soudu je podle ní v extrémním rozporu s požadavky věcně správného a rozumného vyřešení posuzovaného právního vztahu i se zásadami spravedlivého procesu.
2. Předmětem stížností napadeného řízení před krajským soudem byl přezkum rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem, jímž byla na majetek stěžovatelky nařízena exekuce ve prospěch oprávněné společnosti AVE Ústí nad Labem s. r. p., resp. námitky stěžovatelky stran započtení pohledávky, kterou měla vůči oprávněné. Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 9. 2014 č. j. 54 EXE 444/2012-176 exekuci vedenou proti stěžovatelce částečně zastavil do částky 12 025 Kč, ve zbylé částce 13 691 Kč návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl, jakož zamítl i návrh stěžovatelky na odklad provedení exekuce. Krajský soud napadeným usnesením mimo jiné částečně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci vedenou proti stěžovatelce zastavil též pro částku 2 475 Kč, jinak usnesení soudu nižší instance potvrdil. Odůvodnění svých závěrů přitom obsáhl do rozsáhlého třináctistránkového textu, v němž se zabýval též promlčením nároku stěžovatelky, existencí (doručení) kompenzačního projevu stěžovatelky vůči oprávněné či povahou námitek stěžovatelky a možností jejich přezkumu v probíhajícím odvolacím řízení. V tomto posledním bodě přitom uzavřel, že příslušné důvody stěžovatelka uvedla až v rámci odvolacího řízení, a proto je třeba její námitky posoudit jako nový návrh na zastavení exekuce, jehož důvodnost posoudí nejprve v prvním stupni okresní soud.
II.
3. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
4. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku minimálně převyšující uvedenou "hranici", resp. jímž byl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce v této částce zamítnut. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13). O takový případ se však nejedná. Soud, který o žalobě v nyní posuzovaném řízení rozhodoval, své závěry odpovídajícím způsobem zdůvodnil, přičemž není možné opomenout ani skutečnost, že stěžovatelce obecný soud v převážné míře jejího návrhu vyhověl a exekuci proti ní vedenou částečně zastavil.
5. Stěžovatelka namítá, že soud nejednal v souladu se zásadou, podle níž soudy jednají na základě zákona a v jeho mezích, protože se jeho závěry rozchází s očekáváním účastníků řízení. V tomto ohledu není možné se s názorem stěžovatelky ztotožnit. Soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal, jakým způsobem postupoval při posouzení návrhu stěžovatelky a jaké důvody, resp. důkazy jej k tomu vedly.
6. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu